Je to téma stále aktuální, vrací se jako bumerang, debatuje se o něm v práci i u výčepu: V práci trávíme víc času než Němci (zde), ale Němci mají třikrát vyšší platy. Jak je to možné? A kdo za to může? Kapitalista, imperialista, anebo někdo úplně jiný?

Pokusím se na to stručně odpovědět:

Rozhoduje cena

Prvním z klíčových a nejčastěji opakovaných slov tématu nízké platy je PRODUKTIVITA.

Na první pohled by v ní neměl být problém. Copak český dělník udělá za směnu třikrát míň výrobků než dělník v Německu? Jistěže ne.

Produktivitu mají někteří Češi zafixovánu z éry centrálně plánovaného hospodářství, pětiletých plánů a regulovaných cen jako měřítko výkonnosti pracovníka nebo robota. V tržní ekonomice je však definována jinak. Není odvozena od množství určitého druhu zboží vyprodukovaného za časovou jednotku, ale od ceny, za kterou výrobek nebo službu prodám na trhu.

Když tedy jako šperkař za hodinu vyrobím náramek a prodám ho za 200 korun, je má produktivita 200 korun za hodinu. Když ale stejný náramek prodám za 400 korun, dosáhnu dvojnásobné produktivity.

Nestačí tedy makat. Svůj výrobek nebo službu musíte co nejvýhodněji prodat.

Kolik obětujete?

Co je potom příčinou, že se za stejný výrobek platí v různých zemích tak výrazně odlišná cena? Jsou to odlišné NÁKLADY OBĚTOVANÉ PŘÍLEŽITOSTI, druhý klíčový pojem.

Pod ním se skrývá hodnota té nejproduktivnější činnosti, kterou bych mohl dělat místo výroby náramků. Zákazník mi vlastně platí obětovanou příležitost – co bych si mohl vydělat, kdybych dělal náramky u konkurence, anebo dělal jinou práci.

V Německu jsou zmíněné náklady vyšší, protože je tam víc kapitalistů a také kapitálu.

KAPITALISTA A KAPITÁL jsou třetí a čtvrté klíčové slovo.

Kde sídlí bohatství?

S kapitálem jsou spojeny zisky a příjmy z dividend. Tam, kde akcionáři sídlí a kde je inkasují, tam je pochopitelně také nejvíc bohatství.

Dělník v továrně hutní společnosti v Ostravě-Kunčicích. Příklad práce s nízkou přidanou hodnotou | zdroj: Profimedia

Podíl na zisku dostávají také zaměstnanci firmy. Ovšem jen v takové výši, aby si je kapitalista, který svůj byznys neprovozuje jako charitu, udržel, aby nepodali výpověď. Zaměstnancům, kteří pracují v místě nejvyšších nákladů obětované příležitosti – a ty bývají blíž sídlu kapitalistů, kde je víc kapitálu – však musí vyplatit víc.

Blíž sídlům kapitalistů jsou klíčová vývojová a obchodní oddělení a provozy s nejvyšší PŘIDANOU HODNOTOU, což je zpravidla finální výroba, ne výroba polotovarů. A když je vyšší přidaná hodnota, kterou výrobce svou činností dodá k hodnotě nakupovaného polotovaru má kapitalista větší prostor pro vyšší mzdy. Má je prostě z čeho vyplácet.

Výrobky a služby s nízkou přidanou hodnotou přepouštějí majitelé korporací zpravidla svým filiálkám v zahraničí. A to je další důvod, proč na "německé" příjmy v Česku mnohdy nedosáhnou ani zaměstnanci firem, které své produkty prodávají v Německu nebo na jiných západních trzích.

Mít svého kapitalistu

Z toho jasně vyplývá, že je důležité mít vlastní kapitalisty vybavené vlastním kapitálem. Jistě, o kapitálu se říká, že nezná hranice, ale tuhle průpovídku neberte doslova.

Naši drazí komunisté kapitalisty úspěšně vyhubili, důkladněji než mandelinky. Sebrali jim majetky i zisky. Odstranili 'vykořisťování' a velké majetkové rozdíly. Nastolili rovnost – rovnost v chudobě.

Ukradený kapitál přitom čeští marxisté promrhali. Před třiceti lety jsme tak vykročili zpátky ke kapitalismu téměř bez kapitálu. A úplně bez kapitalistů.

Dřepěli jsme u vyjedeného krámu, v technologicky zastaralých továrnách, ze kterých vycházely zastaralé výrobky, a byli vděčni za jakoukoli investici, byť to byla investice do provozu s nízkou přidanou hodnotou.

Ani tato historická zkušenost přitom komunistům nebrání v tom, aby hlásali boj proti kapitálu. Komunistická poslankyně Evropského parlamentu Kateřina Konečná v kampani k volbám bez uzardění pravila: "Bez kapitalismu (tedy kapitalistů a kapitálu) by v Evropské unii bylo lépe."

K tomu si soudný člověk musí položit otázku: Proč tedy nebylo líp za komunistů, kdy jsme se kapitalismu zbavili a kapitalisty zlikvidovali?

Nespoléhat na dotace

Co s tím dělat?

Zaprvé: Nezabývat se od rána do večera tím, jak z bruselského vemene vydojit co nejvíc dotací, jak očurat unijní předpisy. V Evropě ani jinde ve světě nenarazíte na stát, který by povznesly z chudoby k trvalé prosperitě dotace.

Zato se patří podporovat začínající domácí kapitalisty, kteří mají odvahu podnikat a podstupovat riziko. Pomáhat domácím startupům v oborech s vysokou přidanou hodnotou, anebo je aspoň nedeptat byrokracií.

Tady je namístě připomenout expozé Andreje Babiše v jihomoravském inovačním centru v Brně před pěti lety. Nynější premiér, tehdy ministr financí, tam poučoval ředitele centra: "Malé a střední podniky – to jsou klišé a kecy. My potřebujeme podporovat velký průmysl, který tady má tradici. Že pomáháte zakládat inovátorské firmy, to je super, ale je to na prd!"

Zadruhé: Investovat tam, kde můžeme pomoci k vyšší produktivitě, a tedy i vyšším mzdám. Třeba na železnici. (Dobrý příklad, jak investice může pomoci k vyšší produktivitě, je popsán tady.)

Pokud občas jezdíte po Evropě vlakem, povšimli jste si, že zatímco v Německu většinou uhánějí rychlostí přes 200 kilometrů v hodině, v Česku se obvykle plouží stovkou. Vyšší rychlost neumožňuje stav trati.

Český strojvůdce se tak může rozkrájet, ale nemůže dosáhnout stejné produktivity ani při stejné ceně jízdenek. Nedovolují mu to staré koleje. Za pracovní dobu přepraví pasažéry nebo zboží jen na poloviční vzdálenost. Je tedy logické, že má poloviční plat (v lepším případě).

Hůř už bylo

Stesky na nízké mzdy jsou přirozené. Avšak není tak zle, jak se říká a píše. Výdělky jsou už vyšší než třetinové ve srovnání s Německem. Kromě toho rostou mnohem rychleji než v Německu. Co víc, Čech zpravidla nakupuje v Česku, ne v Německu.

Proto musíme vzít do úvahy spotřební koš, který se skládá z cen zboží – zejména potravin, nájmu, oblečení. V Německu je jeho hodnota o 56 procent vyšší než v Česku. K tomu, aby se Němec měl doma v Německu stejně jako Čech v Česku, musel by vydělávat přes 50 000 korun.

Z tohoto hlediska tvoří česká výplata už víc než polovinu výplaty německé.

A ještě jedno srovnání, na které zapomínáme: Když se otevřely hranice, marka se na trhu prodávala za 20 korun a víc. Mzdy v markách v Německu přitom byly téměř totožné s československými platy v korunách.

Je tedy patrné, že Německo doháníme – i v příjmech. Jenže to zpropadené Německo na nás nečeká.