Dnes už přece není středověk, zpíval kdysi Werich s Voskovcem, respektive později s Horníčkem. Některé středověké zvyky jsme si ale udrželi dodnes, aniž si to třeba uvědomujeme. Třísknout o sebe půllitry v kruhu přátel (a samozřejmě se u toho koukat svému protějšku pořádně do očí) v sobě má něco sympatického, sjednocujícího a žoviálního, v dřívějších dobách to ale byla spíš jakási forma sebeobrany.

Ve středověku, a samozřejmě ještě před tím, se s odpůrci rozhodně nejednalo v rukavičkách. Žádné dlouhé diskutování – prostě zakroutit krkem nebo propíchnout a šmytec. Ne každý na to ale měl patřičnou sílu či odvahu, a tak prostě použil jed, který nepříteli u stolu nepozorovaně nasypal do pití.

O téhle špinavé metodě se samozřejmě vědělo, a tak nedůvěřiví pijani zavedli zvyk, že před napitím o sebe musí pořádně třísknout korbele s pivem, poháry s vínem… podle toho, co se zrovna popíjelo. A to tak silně, aby nápoj vyšplíchl i do okolních nádob. Pak se museli všichni současně napít jako jeden muž. Idea byla jasná: Když už mě tedy chceš otrávit, tak se v horším případě otrávíš se mnou. V tom lepším se o to ani nepokusíš. Stejná myšlenka ostatně je i za tradicí, že dobrý číšník při nalévání vína hostům má jednu ruku za zády: Aby nemohl do číše přisypat jedu.

Existují samozřejmě i jiné teorie, zdaleka ovšem ne tak zajímavé. Podle jedné z nich měl například cinkot skla zahánět zlé duchy, kteří se v alkoholu ukrývají. Těžko říct, zda to fungovalo...

Dnes se ovšem při oficiálních příležitostech už nepřiťukává, spíše se jen pozvedne číše vína. Poctivý klasický půllitr či tuplák s pivem ale musí něco vydržet – takže až se to zase bude smět, pořádně třísknout, ať se pěna navzájem promíchá. Anebo zpočátku raději opatrně – třeba se vyšplíchnutím šíří i nákaza.