Hrůzná noc a dívka, jež byla zklamáním, oporou i nadějí
Evropskými panovnickými dvory otřásla přesně před sto lety hrůzná událost. V noci ze 16. na 17. července bolševici v přísně střeženém domě na Uralu zavraždili cara Mikuláše II., jeho ženu Alexandru, následníka trůnu Alexeje a čtyři dcery - Olgu, Taťánu, Marii a Anastázii.
Zatímco temperamentní Anastázie se díky legendám a domněnkám kolem jejího údajného útěku udržovala po celá desetiletí v povědomí lidí, její sestry byly dlouho poněkud ve stínu.
Tím spíš, že o mladičkých velkokněžnách se toho moc nevědělo ani za jejich velice krátkého života. Politická situace byla divoká, prominentní rodina si přísně střežila své soukromí a děti až do vypuknutí války málokdy vystupovaly na veřejnosti.
Přitom právě Anastáziina sestra Marie nakonec měla možná dost společného s teoriemi o úniku nejmladší sestry. A objektem domněnek bývala i ona sama. Proč? A co vůbec víme o trochu opomíjené velkokněžně, která zemřela na prahu dospělosti?
Tak trochu zklamání
Mohutná salva zazněla z Petropavlovské pevnosti v Petrohradu. Carskému páru se 26. června 1899 narodilo třetí dítě. Jenže malá Marie byla spíše zklamáním. Rusko potřebovalo mužského dědice. Hrozilo, že na dveře zaklepe nástupnická krize.
Chmury blízkého okolí ale patrně rozptýlila Mariina povaha. Byla stále dobře naložené a velice hodné dítě. Když prý jednou ukradla sladkosti a čekal ji trest, její otec ho zarazil. Namítal, že prohřešek konečně dokázal, že je Marie lidské dítě, které umí zlobit.
Zatímco starší Olga (narozená v roce 1895) a Taťána (1897) byly takzvaný "Velký pár" a sdílely pokoj, Marii a o dvě léta mladší Anastázii říkali "Malý pár". I ony bydlely spolu a často je strojili podobně, rozmazlování se ale v carské rodině příliš nenosilo. Alexandra, oblíbená vnučka královny Viktorie, vyznávala přísný způsob výchovy inspirovaný právě britským dvorem, provázený zdravou stravou, studenými koupelemi a jednoduše zařízenými pokojíky.
Nejstarší Olga bývá popisována jako spíše romanticky založená, upřímná a jednoznačně nejcitlivější ze všech sester, se sklony k melancholii. Elegantní, výrazná Taťána měla sebekontrolu, organizační talent a držela si od lidí odstup – sourozenci jí tak občas přezdívali "guvernantka".
Marie byla jejím pravým opakem. Otevřená, srdečná dívka prý milovala děti a netajila se tím, že jejím největším snem jsou vdavky a velká rodina.
Zároveň jí však dávala zabrat Anastázie, nejdivočejší ze všech sourozenců a strůjkyně řady lumpáren. Ten, kdo žehlil následky, prý bývala právě "Maška". Jejího dobráctví nicméně využila například i Olga, která ji jako čtrnáctiletá přesvědčila, aby svým jménem napsala matce prosbu, že nejstarší sestra už nutně potřebuje vlastní pokoj. Sestry, které společné dopisy podepisovaly počátečními písmeny jako OTMA, nicméně spojovala starost o malého bratra - hemofilika Alexeje.
Fotografie na nočním stolku
Marie vyrostla v krasavici. Pohledné byly všechny sestry, ale právě třetí velkokněžna s hustými vlnitými vlasy, širokým úsměvem a hlubokýma očima odpovídala jakémusi dobovému ruskému ideálu krásy.
Po vypuknutí první světové války Olga a Taťána působily jako ošetřovatelky v nemocnicích, kdežto Marie a Anastázie, považované za příliš mladé, se staly patronkami několika špitálů, kde zraněné vojáky rozptylovaly, povídaly si s nimi a hrály karty.
Marie si tak během dospívání užívala i prvních flirtů, právě vojáci se jí prý líbili už mnohem dříve.
Při jedné z návštěv vrchního štábu v Mogilevě ji pak zaujal o 14 let starší důstojník Nikolaj Děmenkov. Když psala otci, často mu posílala své pozdravy a někdy se také v žertu podepisovala jako "Paní Děmenkovová".
Slabost však pro ni měl i její o něco mladší bratranec Louis Mountbatten. Byl přesvědčen, že se s Marií ožení. Až do smrti (zahynul při atentátu IRA) měl prý na nočním stolku její fotografii.
Ostatně královna Viktorie údajně doufala, že se nejstarší Olga, v době Viktoriiny smrti pětiletá, provdá za jejího vnuka Eduarda, pozdějšího krále Eduarda VIII., který nakonec v 30. letech abdikoval kvůli sňatku s Američankou Wallis Simpsonovou.
ČTĚTE TAKÉ:
Co se vdavek velkokněžen týče, v roce 1914 byla snaha, aby si nejstarší Olga vzala rumunského prince Karla. Nepadli si však do oka a Mikuláš ani Alexandra nechtěli své děti tlačit do nedobrovolných sňatků. Všechny velkokněžny navíc toužily zůstat v Rusku. A s vypuknutím války rodina plánování svateb definitivně odložila.
Na cestě ke konci
Dívky tak byly svobodné i necelé tři roky poté, kdy únorová revoluce přinesla konec carského režimu.
Po Mikulášově abdikaci byla rodina zpočátku uvězněna v Alexandrovském paláci v Carském selu. A navíc na ni uprostřed chaosu udeřila vážná nemoc - spalničky. Kvůli nim přišly dívky o vlasy a rodina také propásla možnost útěku. Právě Marie, která onemocněla jako poslední, byla své matce velkou oporou, nakonec ale nemoci málem podlehla.
V létě 1917 nechal předseda prozatímní vlády Alexandr Kerenskij převézt rodinu do sibiřského Tobolsku. Stále doufali, že se jim podaří dostat do exilu, s nástupem bolševiků na podzim 1917 se však jejich sny o cizině rozplývaly.
Na jaře 1918 manžele a Marii odvezli do Jekatěrinburgu na Uralu, kde je střežili v domě inženýra Nikolaje Nikolajeviče Ipaťjeva, zbývající děti dorazily kvůli nemoci nejmladšího Alexeje za několik týdnů.
Olga propadala stále větším depresím, Taťána převzala péči o bratra a Anastázie byla stále ještě tak trochu dětská. Nejvíce tak bývalou carevnu podporovala opět Marie, která v zajetí nesmírně dospěla. Na jaře 1918 též ona i Anastázie spálily deníky - v obavách, že by jejich obsah mohl uškodit jejich nejbližším.
Podmínky v Jekatěrinburgu byly mnohem tvrdší. Velkokněžny, které cestovaly samostatně, během přesunu do Jekatěrinburgu napadali strážní. Samotný dům byl velice opevněn, měl neprůhledná okna a zahradu oplocenou tak, že zajatci vůbec neviděli ven.
I tady se ovšem Marie přátelila s některými strážci a snažila se těžké životní podmínky ulehčovat. V červnu 1918 se jednomu z hlídačů podařilo propašovat narozeninový dort k jejím devatenáctinám. Odhalení mělo nepříjemné důsledky – strážného odvolali, dohled nad rodinou se zostřil a jak matka, tak Olga byly na Marii naštvané. Zbýval jim necelý měsíc života.
Krvavý masakr ve sklepení
Osud carské rodiny byl pravděpodobně zpečetěn již na přelomu června a července. V té době se k Jekatěrinburgu blížily jednotky bělogvardějců a taktéž československé legie. Nejvyšší vedení bolševiků rozhodlo, že zajatci nesmějí padnout do jejich rukou.
V noci z 16. na 17. července byla rodina probuzena a pod záminkou převezení na jiné místo odvedena do sklepení domu. Tam neobratná popravčí četa spustila palbu.
Rodiče zemřeli nejrychleji, vraždění dětí však trvalo dalších 20 minut. Cennosti zašité v šatech dívek odrážely kulky, a popravčí je tak napadli bajonety.
Nejvíc prý bojovaly Anastázie a Marie. Druhá jmenovaná se pokoušela z místnosti uniknout, u dveří jí však Pjotr Jermakov poranil nohu. Když pak těla vynášely ze sklepa a nakládaly na vůz, právě dvě šlechtičny, někdy uváděné jako Marie a Anastázie, prý ještě dýchaly. A podle některých svědectví i křičely. Útočníci je dobili jako poslední.
I tyto okolnosti, stejně jako dezinformace šířené samotnými bolševiky, daly pravděpodobně základ legendě o tom, že se některé z velkokněžen podařilo uprchnout.
Řada příběhů
A pak přišli různí podvodníci a podvodnice. Nejznámější "falešnou Anastázií" byla pravděpodobně polská dělnice Franziska Schanzkowská, později známá pod jménem Anna Andersonová. Žena, která se ve 20. letech v Berlíně pokusila spáchat sebevraždu, byla svou spolupacientkou nejdříve označena jako Taťána, později se však prohlašovala za Anastázii. Příbuzní zavražděných jí nevěřili. To, že byla podvodnicí, prokázaly o desítky let později i testy DNA.
Jiné zkazky hovořily o tom, že dvě nejmladší dcery unikly a žily desítky let v utajení jako jeptišky na Uralu.
Na přelomu 60. a 70. let také Alex Brimeyer, podvodník, snažící se přifařit do různých panovnických rodin, tvrdil, že je Mariiným vnukem. Před 13 lety pak jistý Gabriel Louis Duval vydal knihu "Granny Alina" (Babička Alina), v níž tvrdil, že jeho babička byla jednou z mladších velkokněžen. Dokonce exhumovali tělo jeho příbuzné, bylo však již v takovém stádiu rozkladu, že se nepodařilo provést potřebné testy.
Poslední velkokněžna
V té době už byla většina ostatků carské rodiny i jejich doktora a tří zavražděných sloužících nalezena – bolševici je krátce po masakru pohřbili v lesích nedaleko Jekatěrinburgu. Poprvé je našli amatérští hledači už roku 1979, kvůli režimu však svůj objev dlouho tajili.
V 90. letech se však při oficiální exhumaci těl zjistilo, že ostatky dvou členů rodiny stále chybějí – konkrétně carevič Alexej a jedna z dívek, o níž se předpokládalo, že jí je právě Anastázie. I přes skepsi historiků, že by vraždění kdokoliv přežil, žila legenda dál. Odborníci také operovali se vzpomínkami strůjce masakru Jakova Jurovského, že dvě těla byla později z hlavního hrobu vyjmuta, zapálena a pohřbena opodál.
A opravdu, částečně ohořelé ostatky posledních dvou potomků byly v roce 2007 nalezeny na jiném místě. A pokročilé možnosti analýzy později prokázaly, že poslední hledanou je nikoliv velkokněžna Anastázie, ohledně níž byla vybudována nejrozsáhlejší mytologie podporovaná i díly popkultury, ale právě Marie.
Kromě totožnosti testy ukázaly i to, že Marie, která tak toužila po velké rodině, byla jako jediná z velkokněžen přenašečkou hemofilie. Tedy nemoci, která soužila malého careviče a měla zásadní vliv na vzestup kontroverzního Rasputina, který velice poškodil image carské rodiny.
Mikuláš, Alexandra, Olga, Taťána a Anastázie byli oficiálně pohřbeni do Svatopetrské katedrály v Petrohradu v den 80. výročí masakru, 17. července 1998. Před třemi lety bylo oznámeno, že k nim pohřbí též Marii a Alexeje, který zahynul krátce před svými 14. narozeninami, ruská ortodoxní církev si však vyžádala další testy DNA.
A ostatky zavražděných příbuzných tak ani 100 let po hrůzné noci v Jekatěrinburgu nejsou ve společné kryptě.
Kurzy
Finance
Kurzovní lístek: 21.11.2024 Exchange s.r.o.
EUR | 25,250 | 25,390 |
USD | 24,030 | 24,210 |