Když skotský chemik James Dewar (1842-1923) v roce 1892 prezentoval svou skleněnou nádobu se dvěma stěnami s vypumpovaným vzduchem mezi nimi, bylo mu asi vcelku fuk, jestli venku někdo musí mrznout. Jeho hlavním cílem bylo pomocí vakuové vrstvy izolovat tekuté plyny, aby je mohl transportovat v nezměněném stavu. Svůj vynález používal již od roku 1874.

Dewarova vakuová láhev tedy nalezla uplatnění především v laboratoři a v kontinentální Evropě se zřejmě příliš neprosadila. O pár let později totiž podobnou nádobu navrhl Němec Reinhold Burger (1866-1954). Když chtěl vyzkoušet, zda dobře těsní, nalil do ní horkou vodu – a vida! Voda si zachovala teplotu, což Burgera přivedlo na myšlenku, že by se tento vynález mohl využít i v každodenním životě, aby se nápoje udržely teplé.

Nádoba s lesklými dvojitými stěnami, mezi nimiž je vyčerpán vzduch, udržuje stálou teplotu obsahu, přičemž jeho ochlazování (potažmo oteplování) je způsobeno nedokonalým vakuem a především materiálem či netěsností zátky.

Burger si nechal svou termoláhev v roce 1903 patentovat, o rok později založil společnost Thermos (podle řeckého výrazu pro "horký") a v roce 1909 prodal svůj patent do Spojených států. V roce 1989 pak koupili firmu Thermos Japonci.

Termoska se tak stala dalším příkladem apelativizace, kdy se název značky stává obecným slovem – podobně jako lux, xerox, karma, rifle, wapka, žiletka nebo botasky. Její správné označení totiž zní (termo)izolační láhev. Ale kdo by tomu tak dneska říkal?