Na úplném počátku najdeme amerického obchodníka a úspěšného vynálezce Luthera Simjiana, který společnost obohatil mimo jiné i o vojenský letecký simulátor, rotoped nebo barevný rentgen. Koncem padesátých let minulého století přišel s myšlenkou bankovního stroje, který by přijímal hotovost kdykoli během dne. Integrovaná kamera částku vyfotila a vytiskla jako důkaz.

V roce 1960 o smyslu svého bankografu, tedy vkladového bankomatu, přesvědčil newyorskou banku, která od něj pár kusů koupila. Nápad se ale u klientů moc neujal – používali ho v podstatě jen prostitutky a hazardní hráči, aby si pod rouškou noci uložili hotovost na účet. Což nebyla zrovna investičně perspektivní skupina obyvatel...

Čokoládka, nebo peníze? Je to to samé

O něco úspěšnější byl o sedm let později skotský vynálezce John Shepherd-Barron, který se inspiroval výdejovými automaty na cukrovinky. Londýnské bance Barclays se jeho nápad zalíbil a ihned nechala ve své pobočce nainstalovat první bankomat. Místo karty fungoval na bázi papírové poukázky potištěné radioaktivním inkoustem a vydával jen sumy do deseti liber.

Vynález ještě zdokonalil americký technik a bývalý profesionální hráč baseballu Donald Wetzel, který papírové poukázky nahradil plastovou kartičkou s magnetickým páskem. Tedy v podstatě kartou, jak ji známe dnes.

Síť bankomatů ve Spojených státech se tak začala tkát v září 1969, kdy banka Chemical nainstalovala první Wetzelovy stroje. O rok později už bankomaty různých bank stály v každém větším americkém městě.

Lidé si k nim hledali cestu docela dlouho, ale postupně se jim učili důvěřovat. Veškeré pochybnosti padly v roce 1978, kdy Ameriku postihly obrovské závěje a banky zůstaly zavřené. Bankomaty konečně mohly naplno ukázat svou sílu.