Jaroslav Rudiš, oblíbený, lehce punkový a rázný spisovatel, který vypadal jako hipster ještě dřív, než to bylo cool, se nyní jako první Čech dočká prestižního německého ocenění a to Ceny literárních domů, která mu bude slavnostně předána 15. března na knižním veletrhu v Lipsku. Její součástí je mimochodem i částka patnácti tisíc eur (v přepočtu přes 380 tisíc korun).

"Jaroslav Rudiš s ironií a jemným citem pro každodenní starosti lidí vykresluje ve svých textech společnost s pomocí svérázných postav, které jsou často obětí tragikomických událostí, a tak jsou jeho knihy cool, vtipné, kritické, politické, poetické... krátce: literární rock'n'roll," prohlásili o Rudišově díle pořadatelé, kteří cenu udělují.

Nejde ale o první německé ocenění, které spisovatel obdrží. Na kontě má již cenu knižního festivalu pořádaného na německém baltském ostrově Usedom, konkrétně v roce 2014. Porota vedená německým literární kritikem Hellmuthem Karasekem tehdy na Rudišově práci ocenila především to, že se svými díly zakládá o evropský dialog - což je, bohužel, věc, které si v autorových knihách více všímají a váži Němci, než Češi, ač tato problematika prostupuje prakticky celým autorovým dílem a především v dnešní době bychom ji měli věnovat pořádnou pozornost.

Z Podkrkonoší do Berlína

Jaroslav Rudiš se narodil v sedmdesátém druhém a vyrůstal v Lomnici nad Popelkou, kde se snoubí krása Českého ráje a rázovitost Podkrkonoší. Od mala ho to táhlo k železnicím, přesto ale nakonec skončil na gymnáziu a následně vystudoval němčinu a historii na pedagogické fakultě v Liberci.

Němčina a Německo se staly jeho vášní, ostatně už před revolucí navštěvoval jako mladý chlapec NDR. Jak to tak u umělců a dalších podobně neposedných lidí bývá, vystřídal mnoho zaměstnání, což se obtisklo i do jeho díla. Podobně jako hrdina knihy Grandhotel dělal v libereckém hotelu, stejně jako Petr Bém z Nebe pod Berlínem působil (a do dnes i působí) mezi muzikanty, jako novinář psal pro český i německý tisk. Střídavě navíc žije v Čechách a v Německu, které se prakticky stalo jeho druhým domovem.

Jeho dráhu spisovatele odstartovala již zmíněná prvotina Nebe pod Berlínem, která se dodnes dočkala překladu do sedmi jazyků. Následoval román Grandhotel a poněkud nezvyklé Potichu, které se nejvíce vymyká z autorovy poetiky. Posledním románem se stala kniha Konec punku v Helsinkách, následovaná ještě krátkou knižně vydanou novelou Národní třída.

Během toho byl navíc stvořen dnes již legendární komiks Alois Nebel, který se dočkal i známého filmového zpracování, na kterém Rudiš spolupracoval s Jaromírem Švejdíkem, nebo například řada her, do kterých se autor pustil se svým spolužákem z Lomnice Petrem Pýchou. Vznikla tak například díla Léto v Laponsku nebo černá komedie Lidojedi.

Vyděděnci semletí dějinami

Jaroslav Rudiš má velkou zálibu v postavách outsiderů žijících a pohybujících se na pokraji společnosti, většinou v nějakém tmavém, špinavém a urbanistickém prostředí, které jakoby se zastavilo v čase a nechalo mnohem více promlouvat minulost než přítomnost. Ať už je to německé metro, které podává svědectví z doby rozdělení Berlína zdí, nebo bezejmenné průmyslové město z Konce punku v Helsinkách, jenž svými stavbami připomíná éru nacistů, komunistů i nástup kapitalismu.

Všude najdeme stopy minulosti, o které Rudišovy vyděděnci neustále zakopávají, a které jim přináší svědectví o historii minulého století, kdy nejen střední Evropu semlely nešťastné události. Snad právě proto, že tito antihrdinové nejsou semleti mainstreamem své doby a nestávají se takzvanými "hezkými lidmi", jak ve svém manifestu popisuje moderní konzumní společnost jedna z rebelujících postav z Konce punku v Helsinkách, tak díky tomu dokáží vnímat ozvěny minulosti a rozpoznat pohyb dějin.

Ať už je to způsobeno nasloucháním starým německým turistům, jako se do konfrontace s historií dostane Fleischman z Grandhotelu, nebo prostřednictvím mysteriózního šílenství, kterému propadne například nádražák Alois Nebel a začnou se mu zjevovat duchové minulosti. Dějiny střední Evropy dvacátého století prostě probublávají většinou Rudišova díla, ač někdy trochu skrytě a pod návalem hlášek, sebeironického českého humoru a záživných dialogů si jich nemusíme úplně všimnout a dávat jim sebevětší význam.

Naši němečtí bratři

Jde ovšem o jeden z největší přínosů, které nám dílo Jaroslava Rudiše dává, jak to správně v minulosti určila porota na ostrově Usedom. Přesto, že se nikdy společná historie národů střední Evropy nestala ústředním tématem žádné z Rudišových knih, tak je to jedna z hlavních a nejdůležitějších myšlenek, které si můžeme z celkové autorovy tvorby odnést. Spisovatelovy texty nám připomínají, že nejen s našimi německými sousedy a do nedávné doby vlastně spolubydlícími, toho máme mnohem více společného, než si chceme sami připustit.

Ač často v Čechách žijeme ve své zahořklé představě, že nás Němci nemají rádi, Jaroslav Rudiš nám opakovaně připomíná, že to není pravda. Stejně tak nás autor nutí přemýšlet o nepopulárních historických tématech, jako je odsun sudetských Němců, který v naší společnosti dodnes dokáže vzbudit nebývalé vášně a zamíchat i prezidentskou volbou, jak jsme mohli vidět v roce 2013. 

"Ty vole, českej humor, ne? Všichni na světě milujou český pivo a českej humor. My sme byli oběti nacistů i Rusáků, my si z toho všeho můžem dělat prdel. My si můžem ze všeho na světě dělat prdel. My sme vždycky byli oběti. Tak nebuď přecitlivělej, to je starej římanskej pozdrav. Ne nacistickej. Římanskej!" pronáší v hospodě během hajlování hlavní postava novely Národní třída, rváč a outsider přezdívaný Vandam, který je tak trochu nácek. 

Tento citát vlastně krásně vystihuje část českého myšlení stojící proti představě přátelské střední Evropy, která na nás vykukuje z řady Rudišových knih. Střední Evropy, kde se jednotlivé státy nesnaží izolovat a uzavírat své hranice, ale naopak navazují na to, co mají společné a nechají prolínat své velmi podobné kultury. Kde Češi například ovládají jazyky svých sousedů, jako tomu bylo v minulosti, a kde si, i přes nešťastné historické zkušenosti minulého století, uvědomujeme, že Češi a Němci jsou vlastně po těch několika stoletích společné historie tak trochu bratři.