Stručné dějiny komiksového šílenství

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Matěj Senft

Stane se superhrdinský komiks opět hlasem utlačovaných a vyděděnců?

Joaquin Phoenix jako Joker

Joaquin Phoenix jako Joker,zdroj: Warner Bros/Profimedia.cz

Byli jednou dva chlapi ve cvokárně. A takhle na večer si usmysleli, že už je žít ve cvokárně nebaví. Usmysleli si, že utečou! Takže vylezli na střechu, a tam za docela uzoučkou mezerou viděli střechy domů ve městě, jak se v měsíčním světle táhnou do dálky. Do dálky a ke svobodě. Ten první chlápek úplně snadno přeskočil na druhou stranu, ale jeho přítel, ten se skočit neodvážil, měl totiž strach, že spadne. Ten první pak dostal nápad. Povídá: "Hele, mám s sebou baterku! Můžu na tu díru mezi domama posvítit. Přejdeš po tom paprsku a budeš u mě!" Jenže ten druhej jen vrtí hlavou, že ne. A povídá: "Co si myslíš? Že jsem blázen? Ty bys určitě zhasnul, až bych byl v půlce!" – MOORE Alan, BRAUBAKER Ed, Batman – Kameňák a další příběhy, Crew, Praha, 2013

Superhrdinský komiks se od počátku nesl americkými ulicemi jako hlas utlačovaných, jako hlas vyvrženců, kteří se tehdy brakovým žánrem snažili domoci alespoň symbolické spravedlnosti, protože ve třicátých letech, v období krachu americké burzy a narůstajícího fašismu, se spravedlnosti příliš nedostávalo. Když Jerry Siegel a Joe Shuster uplácali Supermana, byl pro ně slibovaným mesiášem, golemem nové doby. Ostatně právě on během druhé světové války dával v barevných sešitovkách pěstí Hitlerovi a s ním celé třetí říši.

Když válka utichla, na přetřes přišla nová témata: od feminismu až po rasovou rovnost. Ani od těch nedal komiks ruce pryč. Možná i proto narůstala jeho popularita a čtenost. Sláva se vzápětí stala jeho morálním úpadkem: z hlasu utlačovaných, který se nebál být provokatérem mocných a strážcem lidských práv, se proměnil v mašinu na peníze. Společensky podstatná témata vystřídaly problémy na nekonečných vesmírech s nespočtem nových bizarních postav s o to směšnějšími schopnostmi, které měly s děním na naší zemi pramálo společného.

Nastal čas, kdy ředitel jedné z největších komiksových firem Stan Lee zaprodával svoje kamarády i vlastní komiksové "děti", aby si namastil kapsy (ZDE). V této době se z bažin undergroundového komiksu vynořil spisovatel a mág Alan Moore. Ten se nezapomenutelně obtiskl do dějin komiksového média. Svou kritikou superhrdinů, studené války a celého mýtu o americkém snu, který vstoupil ve známost jako Watchmen (Strážci), předefinoval žánr komiksu. Před tím však stvořil dílo možná ještě aktuálnější, svůj nejlepší vtip.

The Killing Joke (Batman: Kameňák) se na pultech knihkupectví objevil na sklonku osmdesátých let jako první záchvěv nového přístupu k "hrdinským" mytologiím na stránkách komiksových sešitů. The Killing Joke vypráví o mladém muži, který sní o kariéře komika. Jenže nikdo se mu nesměje, a on potřebuje peníze, aby zajistil svou rodinu. Uchýlí se proto ke krádeži. Během ní se ho pokusí polapit Batman, nebohý zloděj však během šarvátky s "hrdinou" spadne do kádě s kyselinou. Ta se podepíše na mužově jak fyzickém, tak psychickém zdraví. Následuje série násilností, vražd a střetů Batmana s mužem, z něhož se stala superhrdinova nemesis – Joker. Když v měsíčním světle stojí obě postavy tváří v tvář, jen těžko by čtenář rozlišil mentální příčetnost "hrdiny" od "padoucha".

Sám Batman, v běžném životě Bruce Wayne, si za svůj život prošel nejedním traumatem. Tím nejvýraznějším byla smrt jeho rodičů, kteří byli zavražděni před jeho zraky. Událost jej ovlivnila natolik, že si vytvořil své netopýří alter ego a rozhodl se nezřízeně stát mimo zákon. Jen si místo "jokerovského" chaosu vybral striktní pořádek.

Kdo se směje, nezlobí

Obdobný příběh se již několik let replikuje na stříbrném plátně. Na přelomu tisíciletí vyprávěly komiksové snímky o vyděděncích, kteří se snažili vydat ze sebe vše, aby zachránili i tu "nejnicotnější" bytost na planetě (i když by to měla být třeba jen kočka na stromě). O dvacet let později plní sály kin diváci lačnící po marvelovských franšízách, rychlých občerstveních na emoce: hlavně se zasmát, občas si zaplakat, párkrát se vzrušit nad vyrýsovanými hrudníky mužů i žen. A ve výsledku hlavně zatleskat šťastnému konci: invazím amerických vojáků na cizí území a miliardářům ničícím obydlí chudých (na piedestalu takového arogantně militantního přístupu stojí zejména filmoví Avengers režiséra Josse Whedona). Komiksoví superhrdinové znovu padli do pasti korporátů a filmových developerů.

I zde se nakonec našel trickster, který z téhle hollywoodské šaškárny suverénně vystoupil. Opět se jím stal Joker. Když podzimní vítr vtrhl do lesů, vstoupil do kin film v hlavní roli s Joaquinem Phoenixem od Todda Phillipse. Civilní snímek, který se snesl na zem a rozhodl se bez servítků vypovědět o stavu naší společnosti.

Phillips původně plánoval stvořit dílo o zkažené společnosti nevázané na komiksové médium, nakonec si ale (z praktických a nejspíše i symbolických důvodů) vybral propojit svou myšlenku s komiksovou postavou Jokera. Ten se tak ve výsledku navrátil ke svému původnímu poslání: vyprávění o nedostatečné zdravotní (zde především psychiatrické) péči, o bezohlednosti většinové společnosti a zoufalství lidí dohnaných na okraj, z nichž vznikají námi označovaní "blázni" a davová šílenství. "Abyste stvořili Jokera, museli jste ho před třiceti lety hodit do kádě s kyselinou, dnes ho stačí vrhnout do společnosti," glosovali mnozí.

Film je jistě řemeslným vrcholem, ale jeho význam jde ještě za hranu hollywoodského průmyslu. Je to snímek sociálně angažovaný, alarmující svým posláním a především humánní. Není divu, že během projekcí mnozí diváci zažívali pocity nejistoty, úzkosti, strachu a mnohdy i paranoie. Film vypráví věrohodně nejen o lidech, které společnost vyhnala na okraj, ale také zprostředkovává možnost se vcítit do stavů a situací, které - pokud už o nich někdo mluví - jsou vždy jen pojmy stejně nepolapitelné jako vítr. Až dvouhodinovým prožitkem může každý proniknout hlouběji, dostat se všem "klaunům" (jak ve filmu označuje kandidát na starostu osoby z nižší třídy) pod kůži.

Joker vede k zásadnímu uvědomění, že smích není vždycky nejlepší lék a že tohle není nejlepší z možných světů. Todd Phillips svým snímkem proměnil veřejnou diskusi nad sociálními tématy, a tím vrátil komiksu jeho zašlý přínos – už zase je to hlas vyděděnců věřících, že krásnější svět je možný. Že někdy je třeba pacifistický boj za lepší zítřky, slovy i obrazy. Snad mu to vydrží.

Tagy: zahraničí komiks literatura komiksové filmy populární kultura film a divadlo komiksové postavy komiks vs realita

Zdroje: vlastní