Stovky mrtvých manželů a žádné stopy. Nejznámější jed v dějinách Evropy

Psal se rok 1659. V Římě bylo pět členek tajné sítě oběšeno a čtyřicet jejich klientek odsouzeno k doživotnímu vězení. Zločinem byly vraždy, oběťmi převážně násilničtí manželé a zbraní nenápadný jed vydávaný za kosmetický prostředek. O sto šedesát let později leží na smrtelné posteli Wolfgang Amadeus Mozart a je přesvědčen, že byl otráven právě tímto jedem. Tak vzniká legenda o Aqua Tofana, bezbarvé, bez chuti a bez zápachu, údajně téměř neodhalitelné látce, která se stala symbolem strachu i tiché vzpoury žen proti manželskému útlaku.

Původ jedu a síť traviček

První doložené použití Aqua Tofana pochází z Palerma roku 1632, kdy byla Francesca la Sarda popravena za otravu své oběti. O rok později následovala Teofania de Adamo, která je považována za možnou vynálezkyni jedu. Látka měla zabíjet během několika dnů a vyvolávala zvracení, extrémní žízeň a silné bolesti v krku a žaludku. Sama Teofania zemřela mimořádně krutým způsobem, buď byla oběšena a rozčtvrcena, nebo zaživa svázána do pytle a svržena ze střechy biskupského paláce.

V padesátých letech 17. století se stopa jedu objevuje v Římě, kde jej prodávala Giulia Tofana. Mohla být Teofaniinou dcerou, jisté to však není. V Římě kolem sebe vytvořila síť spolupracovnic, které jed vyráběly a distribuovaly. Základem byl pravděpodobně arsen, získávaný přes kněze Girolama, jehož bratr byl lékárníkem. Jed byl ukryt v lahvičkách označených jako Manna svatého Mikuláše a prodáván pod záminkou péče o pleť, což mu dodávalo zdání kosmetiky či náboženského předmětu.

zdroj: Profimedia.cz

Klientelou byly ženy ze všech společenských vrstev, které v manželstvích neviděly jinou cestu úniku. V době renesance zůstávaly ženy právně i společensky podřízené, považované za majetek otce či manžela. Některým chudým ženám byl jed poskytován dokonce zdarma, protože motiv zisku ustupoval soucitu nebo touze po odplatě.

Proces, oběti a přetrvávající legenda

Mezi nejznámější oběti patřil vévoda z Ceri, příbuzný budoucího papeže Inocence XI. Jeho manželka Maria Aldobrandini, výrazně mladší a z mocného rodu, se snažila uniknout domluvenému sňatku. Přestože okolnosti vévodovy smrti zůstaly nejasné, podezření z otravy se jí dlouho vyhýbalo a pitva nebyla provedena.

Jak byla síť traviček odhalena, není jisté. Podle jedné verze upoutal pozornost náhlý nárůst podobných úmrtí, podle jiné se jedna z klientek přiznala při zpovědi a výměnou za imunitu informace pronikly k úřadům. Další možností je zatčení distributorky s lahvičkou jedu, které vedlo k rozkrytí celé sítě. Dne 6. července 1659 bylo pět žen veřejně oběšeno před velkým davem. U soudu se projednávalo 46 vražd, historici však odhadují, že obětí mohlo být až kolem šesti set. Zatímco vlivné klientky byly chráněny postavením a bohatstvím, čtyřicet žen z nižších vrstev skončilo na doživotí.

Giulia Tofana sama zemřela klidnou smrtí a nikdy nebyla oficiálně obviněna. Přesto se její jméno stalo pojmem. Ačkoliv byly po procesu zveřejněny popisy příznaků a jed tedy nebyl zcela neodhalitelný, jeho pověst přerostla realitu. Aqua Tofana začala symbolizovat hrozbu pro společenský řád, protože několik kapek dokázalo rozbít manželství a narušit patriarchální strukturu, která ženy svazovala. Zůstává tak otázkou, zda šlo o formu zoufalé sociální pomoci, nebo o sérii chladnokrevných vražd v obrovském měřítku. Právě tato morální nejednoznačnost udržuje příběh Aqua Tofana živý dodnes.