Když se řekne otrava olovem, většina z nás si vybaví moderní znečištění – barvy, staré vodovodní trubky nebo výfukové plyny. Jenže olovo tu bylo dávno předtím, než se člověk naučil vyrábět kovové trubky nebo natírat stěny. A jak ukazuje nová studie zveřejněná v časopise Science Advances, tento tichý jed nás provází od samého počátku. Naši dávní předkové s ním žili, trpěli – a možná díky němu i evolučně zesílili.

Fosilizované zuby raných lidí odhalily nečekané tajemství. Vědci z Southern Cross University zjistili, že v jejich sklovině zůstaly jasné stopy olova, které se tam uzavřelo před miliony let. Vzorky pocházely z Afriky, Asie a Evropy a byly staré až dva miliony let. Pomocí laseru tenkého jako lidský vlas výzkumníci skenovali zuby vrstvu po vrstvě – podobně jako čteme letokruhy stromu. Každý pruh představoval malou kapitolu života daného jedince, včetně okamžiků, kdy se olovo dostalo do jeho těla. Ukázalo se, že expozice olovu nebyla ojedinělá – opakovala se v průběhu celých generací.

Olovo tehdy nepocházelo z dolů ani z továren. Bylo přirozenou součástí prostředí – v sopečném prachu, minerálních půdách nebo podzemní vodě, která protékala olovnatými horninami. V obdobích sucha či nedostatku potravy mohli raní lidé pít vodu z jeskyní nebo jíst rostliny a kořeny, které z půdy nasály olovo. To se pak ukládalo do kostí a zubů, kde přetrvalo celé věky jako svědek dávného nebezpečí.

Jak olovo změnilo mozek

Aby vědci pochopili, jak mohl tento jed ovlivnit vývoj lidského mozku, spojili síly s genetiky a neurovědci. V laboratoři vypěstovali miniaturní verze mozkové tkáně – tzv. organoidy – z kmenových buněk. Některé měly moderní lidskou variantu genu NOVA1, jiné archaickou, podobnou té, kterou nesli neandertálci a denisované. Tento gen hraje klíčovou roli při vývoji nervové soustavy a pomáhá mozkovým buňkám reagovat na přítomnost toxinů.

zdroj: Profimedia.cz

Když byly organoidy vystaveny malým dávkám olova, jaké mohli naši předkové zažívat přirozeně, rozdíl mezi nimi byl zarážející. Tkáně s prastarým genem vykazovaly silné známky stresu: nervová spojení se nevytvářela správně a narušily se dráhy spojené s komunikací a sociálním chováním. Moderní gen však dokázal mozkové buňky chránit mnohem lépe. Zdá se tedy, že právě někde v průběhu evoluce jsme získali genetickou výhodu – schopnost odolávat škodlivým účinkům olova.

Evoluce skrze boj

Olovo bylo pro člověka tisíce let skrytým protivníkem. Ti, jejichž těla dokázala jeho účinky lépe zvládat, měli větší šanci přežít a předat své geny dál. V dlouhodobém horizontu tak mohl tento toxický prvek nepřímo přispět k rozvoji našeho mozku, posílení nervových sítí i rozvoji řeči a sociálních schopností. Evoluce totiž často pracuje s utrpením – i nepříjemné nebo nebezpečné zkušenosti mohou nakonec přinést posun.

To však nic nemění na tom, že olovo zůstává jednou z nejnebezpečnějších látek pro lidský mozek. Neexistuje žádná bezpečná dávka, a i minimální množství může poškodit paměť, učení či chování. Proto bylo odstranění olova z benzínu, barev a potrubí jedním z největších vítězství moderního veřejného zdraví. Dnes však víme, že boj s olovem nezačal v průmyslové éře, ale před miliony let. Naši předkové se s ním setkávali v prachu, ve vodě i v potravě. My jsme naopak tyto dávné expozice zesílili do nevídané míry – průmysl, spalování paliv i znečištění ovzduší nás znovu vracejí do chemicky nebezpečného světa. Podle UNICEF má dnes jedno ze tří dětí na Zemi hladinu olova v krvi natolik vysokou, že poškozuje zdraví.

Když se tedy díváme na fosilní zuby dávných lidí, nevidíme jen dávno mrtvé kosti – vidíme sami sebe. Olovo bylo naším dávným nepřítelem, ale zároveň i učitelem, který nás přiměl vyvíjet se, přizpůsobovat a přežít. A možná právě díky tomuto tichému, jedovatému protivníkovi dnes dokážeme přemýšlet, mluvit a chápat, odkud jsme přišli.