Náš novověk končí, doba moderní, jak ji známe, se dřív nebo později odebere do minulosti. Veřejný prostor se naplnil teoriemi o tom, co si počít tváří v tvář desítkám a stovkám vachrlatých lodiček, na kterých do Evropy proudí afričtí migranti. Mimochodem - ty vachrlaté lodičky bych vůbec nepodceňoval.

Třeba na západní frontě takhle přes holandské kanály po skupinkách proudili vojáci v šedých polních uniformách Wehrmachtu, bylo to celé tak trochu k smíchu a dnes tomu říkáme blitzkrieg neboli blesková válka.

Aniž bych chtěl dnešní běžence srovnávat s Wehrmachtem, pojďme se podívat na euroatlantickou mapu. Zjistíme z ní, že se utečenci uchytili na jaderském ostrově Kos, proudí ve stopách Hannibala alpskými průsmyky, Calais se změnilo v předmostí stejně jako Sicílie.

Nechci nikoho znepokojovat, ale když se podíváme na trasy minulých invazí, podivuhodně se kryjí s tou současnou. Vůbec to neznamená, že by migranti organizovaně nastudovali Polybia a další historiky. Znamená to jen tolik, že pohyb národů (nebo spíš "národů", jak si ještě ukážeme), má svou geopolitickou logiku.

Historie stěhování národů - a dnešek není nic než stěhování národů vzoru 2015 - má vlastní zákonitosti, pravidla, příčiny i jízdní řád.

Začalo to v 90. letech

Procentuálně je migrantů od 90. let pořád stejně, čili zhruba tři procenta. Jenže zatímco počet obyvatel zemí, odkud migranti přicházejí roste (a to výrazně), počet lidí v původním euroatlantickém okruhu klesá. Že se nůžky nerozevírají ještě markantněji, je zapřičiněno tím, že demografický deficit západní civilizace zapravují právě migranti.

Každý desátý obyvatel Evropy byl podle statistik OSN v roce 2010 přistěhovalec, což znamená, že Evropa překonala světový trend víc než třikrát, zatímco Amerika s Kanadou čtyřikrát a v Asii tvořili přistěhovalci jen 1,5 procenta obyvatel.

Nešťastné Arabské jaro, pokus implementovat do jiného civilizačního okruhu hodnoty, které máme sklon považovat za ty nejlepší jen proto, že nám zrovna vyhovují, uvedlo do pohybu masivní vlny migrantů, které jejich dřívější cílová stanice, totiž rozvojový svět, nedokáže absorbovat.

Aby se uvolnilo místo, musí se lidé z bohatších oblastí stěhovat dál do ještě blahobytnějšího západního světa.

Udělejme si pořádek ještě v jedné věci: migranti mířící do Evropy jsou v měřítcích dejme tomu arabského světa těmi movitějšími. Jak ukazuje už současný stav věcí, dovedou se do naší společnosti začlenit a tam, kde to nejde, si naši společnost přiohnout k obrazu svému.

A povězme si tu ještě jednu věc - migrační vlna zalévá Evropu nejen z jihu, ale také z východu, nejviditelněji ta ruská a ukrajinská, vyvolaná přílivem chudších lidí ze satelitních států do samotného Ruska.

A když už uvádíme omyly na pravou míru, povězme si ještě pár dalších čísel. Polovina všech přistěhovalců světa míří jen do deseti zemí. První jsou Spojené státy, druhé Rusko, třetí Německo, čtvrtá Saúdská Arábie, páté Emiráty - a právě tam aktuálně nasčítali největší podíl přistěhovalců, celých 84 procent.

Nejfrekventovanější trasa migrantů nevede z Libye na Sicílii, ale z jihovýchodní Asie na Blízký východ, kde Asiaté pracují.

Udatní Češi vs. bídní migranti

Z vyjádření docenta Konvičky, parteigenose Vandase, Tomia Okamury a dalších folklorních doplňků okraje českého politického spektra to vypadá, že stojíme tváří v tvář jakési organizované invazi a že jejím vyvrcholením bude rozhodující bitva mezi chrabrými Čechy a bídnými migranty.

Tento Armagedon by se měl konat nejspíše někde na Václavském náměstí, aby pod sochou svatého Václava (mimochodem muže z rodu Přemyslovců, vysokého štíhlého modrookého blondýna z kmene blízkého severským Varjagům - Vikingům, ergo imigranta zhruba v šesté generaci) mohl Konvička padnout do posledního Okamury. 

A teď zpátky na zem. Žádný Armagedon nebude, žádný hrdinný odpor Čechů do poslední kapky jejich důkladně promíchané slovansko-keltsko-germánsko-avarské krve opěvovat nebude.

Stačí si přečíst Gibbonův Úpadek a zánik Římské říše nebo třeba Dějiny psané Římem od skvělého Vojtěcha Zamarovského. Dočtete se tam, jak věci podobné těm, které žijeme právě dnes jak vejce vejci, skončily na sedmi římských pahorcích.

Jednoho dne přišel germánský náčelník Odoaker za mladičkým posledním římským císařem Romulem Augustem, požádal ho, aby mu dal pečeť a tyhle věci, a dál se o nic nestaral. Západní říše římská "padla" a přitom si nikdo ničeho ani nevšiml. V našich podmínkách to bude ještě hladší, nemáme totiž žádného Romula Augusta.

Dcery našich synů si budou brát syny migrantských matek, zplodí děti a ty budou mít další děti. Západní svět nakonec zmizí v dějinách stejně jako v něm zmizely všechny říše, na jejichž troskách jsme povstali.

A život půjde dál. Můžeme se jen pokusit, abychom v dějinách, které budou o naší době jednou napsány, nevypadali jako úplní matláci. 

Autor je šéfredaktor Ekonomického deníku