Naději na pestrou ale zároveň pospolitou společnost multikulturalismus nesplnil. Dokonce naopak přispěl k prohlubování propasti a odcizení mezi majoritou a menšinami prakticky napříč celou Evropou, což mělo za následek vzestup krajně pravicových politiků a stran, který nyní zažívá řada evropských zemí.

Kritici multikulturalismu poukazují na nedostatečnou integraci přistěhovalců, jeho stoupenci zase tvrdí, že nejde o nízkou míru integrace ale příliš velkou míru rasismu. Skutečností ale zůstává, že multikulturalismus neprospěl ani společnosti jako celku, ani minoritám. Ironií přitom je, že imigranti o žádný multikulturalismus v podstatě nestáli. 

Mýtus o touze se lišit

Když v 90. letech začali Česko zaplavovat ukrajinští dělníci, kteří se prací na stavbách a v kravínech snažili vytrhnout své rodiny z chudoby, práva na vlastní kulturu či náboženství neřešili. Stejně jako Vietnamci, kteří se do Česka stěhovali už za totality. Brali to, jak to je. Snažili se naučit základy češtiny, aby se domluvili, aby dokázali zkontrolovat, zda je vedoucí stavby nebo majitel pracovní agentury neobral, zkrátka aby mohli fungovat.

Kulturní a náboženská identita se zkrátka neřešila. Stejně na tom byli před desítkami let imigranti v Británii, Německu či Francii. Tvrzení, že vlády jednotlivých evropských zemí přijali multikulturní politiku, protože přistěhovalci trvali na svých kulturních odlišnostech, patří k největším evropským mýtům.

Otázka kulturní (etnické a náboženské) odlišnosti dlouhou dobu zajímala politické elity, ovšem nikoli imigranty, kteří si ze svých vlastí sice přiváželi vlastní specifika, málokdy se ale starali o jejich zachování. Kulturní odlišnost pro ně nebyla politickou záležitostí. Pokud přistěhovalce něco trápilo, nebylo to právo na vlastní kulturu, ale skutečnost, že s nimi nebylo zacházeno jako s většinou. Řešili rasismus a nerovnost, nikoli náboženství nebo etnickou příslušnost.

Nevoli imigrantů kvůli nerovnosti a sociálnímu vyloučení řešily jednotlivé evropské země po svém. Všude to ale mělo stejný výsledek – prohloubení propasti mezi většinovou společností a minoritami.

Vezměte si například Německo. Tak jako ostatním evropským státům i Němcům po válce scházela pracovní síla. Přistěhovalce přijímali na dočasné bázi, jako gastarbeitery (symbolicky doslovně 'hostující pracovníci'), s jejichž odchodem ze země se počítalo, jakmile je Německo přestane potřebovat.

Jenže děti gastarbeiterů už vnímaly Německo jako svůj domov. Přesto se k nim stát choval jako k cizincům. Získat německé občanství ještě donedávna mohl člověk pouze tehdy, pokud ho měli i jeho rodiče. Právo na občanství tak bylo upřeno nejen první generaci imigrantů, ale i těm dalším, které se v Německu narodily. Zákon o občanství změnilo Německo až v roce 1999.

Muslimská komunita jako novodobý fenomén

Místo toho, aby se Němci chovali k přistěhovalcům jako k sobě rovným, němečtí politici problém vyřešili politikou multikulturalismu. Místo asimilace menšin do většinové společnosti a vytvoření většinové, inkluzivní kultury, německá vláda od 80. let pobízela turecké migranty k tomu, aby zachovali vlastní kulturu, vlastní životní styl. Oddělovala je od většinové společnosti a stvořila tak něco, čemu se dnes říká "muslimská komunita".

Nebýt politiky multikulturalismu, muslimská komunita by dnes nejspíš neexistovala. První generace tureckých imigrantů nevnímala náboženství a jeho praktikování nijak fundamentalisticky. Multikulturní přístup vedl Turky ke lhostejnému přístupu k německé společnosti, ve které naopak vypěstoval averzi vůči turecké kultuře.

Počet Němců, kteří jsou přesvědčení o tom, že muslimská kultura nepatří do (jejich) západního světa, v posledních letech výrazně stoup. Stejně tak vzrostla popularita antiislámských hnutí. Německé politiky včetně kancléřky Angely Merkelové to sice donutilo zaujmout jasný postoj proti islamofobním uskupením, propast mezi německou většinou a minoritami to však smaže jen těžko.

Ultrapravicový populismus a islamismus jsou přitom projevem jednoho a téhož – paradoxu sociální izolace v éře multikulturní politiky.

Obdobný vývoj prodělala Francie, od jednoznačně sekulární první generace severoafrických přistěhovalců, přes další generace imigrantů uvězněných nikoli ve své nebo cizí kultuře, ale ve vakuu bez jakékoli kulturní příslušnosti, po islamistický útok na pařížskou redakci satirického časopisu Charlie Hebdo.

Bez občanské společnosti to nepůjde

Evropští politici ošálení pocitem, že multikulturalismus (za ně) vyřeší veškeré problémy, zanedbali jednu podstatnou skutečnost. Identifikace s určitou skupinou není vrozenou vlastností, vzniká na základě sociální interakce. 

Není možné pobízet jednotlivé minority k zachování vlastního unikátního životního stylu, který je od většinové společnosti odděluje, a zároveň čekat, že se integrují. Nikoli multikulturalismus, ale inkluze je zásadní klíč k řešení přistěhovalecké otázky.

Evropa by měla jasně oddělit rozmanitost, po níž touží, od multikulturalismu jako politického procesu. Život v pestré společnosti, kterou tvoří různá náboženství a kultury, by se podporovat měl, diverzita se ale nesmí institucionalizovat. Stejně tak se evropští politici a veřejnost musí naučit přistupovat ke všem jednotlivcům stejně – jako k občanům, nikoli jako k nositelům specifické kultury.  

Spíše než do čehokoli jiného by nakonec měli politici investovat do obnovy občanské společnosti. Bez zdravých a aktivních vztahů mezi jednotlivci na základě jejich společných sociálních a ekonomických zájmů (nezávisle na etnické a kulturní příslušnosti) žádná účinná integrace jednoduše není možná. A multikulturalismus je jen cestou do pekel.