Pohřbí Evropu její patologická tolerance?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: red

Tváří v tvář rostoucím ultrapravicovým a xenofobním náladám stojí Evropa před historickým rozhodnutím, zda bude pokračovat v dosavadní letargii nebo se postaví čelem k vlastním chybám. Evropský strach z běženců totiž není ničím jiným než strachem Evropy ze sebe samé. Evropa se bojí vlastního multikulturalismu a neschopnosti prosazovat své hodnoty nejen ve světě, ale i na vlastním území. Nový nápor utečenců, kterému nyní Evropa čelí, ji nutí přehodnotit svůj dosavadní vývoj. Jinak ji její chorobná tolerance pohřbí. 

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek,zdroj: ThinkStock

Patologické procesy poválečného vývoje Evropy mají jeden společný jmenovatel – multikulturalismus. V evropském prostředí se tyto procesy projevují degradací vlastního kulturního dědictví na úroveň dědictví přistěhovaleckých kultur. V zahraniční politice to pak má za následek neochotu zasahovat do problémů za hranicemi Evropy.

A to i v případě, že jde o problémy spíše příhraniční než zahraniční, jako je tomu v případě války na Donbase. Dokonce ani geografická blízkost bojů na Ukrajině nedonutila Evropu, aby na ně reagovala aktivněji. Nebýt podezření na ruskou intervenci, Evropa by dál nerušeně pozorovala konflikt na Ukrajině s odstupem jako cizí vnitrostátní problém, který se jí netýká.

Pro poválečnou Evropu by byla naprosto nepředstavitelná myšlenka, "že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme".  Stejně jako tehdy Chamberlainovi, i soudobé Evropě přijde mír za každou cenu natolik zásadní, že si není ochotna připustit existenci jiných než ryze vnitrostátních problémů.

Mýtus o konci dějin

Evropané si už řadu let vyprávějí příběh o konci velkých dějin, aniž by si všimli, že je to pouhý mýtus. Evropská zahraniční politika proto ztratila schopnost reagovat na zahraniční výzvy a podílet se na řešení světových problémů.

Evropa se postupně proměnila v Doriana Greye. Je schopná okouzlit svým přístupem vyšší vrstvy fandící multikulturalismu a zároveň si toho na sobě vážit nebo dokonce se tím chlubit před ostatními. Jenže stejně jako kouzlo Doriana Greye je i evropské multikulturní oslnění pomíjivé. A stejně jako obraz Doriana Greye i Evropa před sebou skrývá vlastní pokřivený obraz.

Nová volna uprchlíků probírá Evropu ze spánku a nutí ji podívat se na vlastní pokřivený obraz. Odhaluje její strach ze sebe sama, strach z otázky, zda se její poválečný vývoj ubíral správným směrem. Evropanům už nezbývá nic jiného než se zbavit iluze, že žijeme v mírumilovném světě a v míru s kulturami, které přitom nejsou ochotny spolupracovat.

Zbavit se iluze evropského prostoru jako místa mírumilovného střetávání všech kultur, ras a národností znamená otevřít důležité otázky v rámci jejich integrace: Nedonutil nás strach zpochybnit vlastní hodnoty příliš předčasně? Neponechali jsme příliš brzy zbytek světa, aby se staral sám o sebe?  

Příliv uprchlíků jako budíček

Pokud chce Evropa zabránit vlastnímu zániku, musí brát nové migrační problémy jako budíček. Ve světě se válčí, ať chceme či ne. Válčí se dokonce přímo za dveřmi politické Evropy, na jejím geografickém území. Jak se ukázalo v případě Ukrajiny, vnitrostátní problémy se dokážou rozlít za jejich hranice. Evropané se kromě toho musí postavit faktu, že odlišné kultury nemusí být vždy neškodné a mírumilovné.   

Oblíbená politika nezasahování musí skončit, Evropě se totiž už dávno nevyplácí. Stejně tak i bezbřehý a slepý multikulturalismus, který Evropa dosud praktikovala.

Problémem nejsou ani uprchlíci, ani jejich náboženské přesvědčení nebo kulturní dědictví, ale evropský postoj k nim a jejich konkrétní začlenění do společnosti. Pokud bude chtít Evropa i nadále prosazovat myšlenku humanismu a pomoci lidem v nouzi, musí změnit svou multikulturní vizi světa a odmítnout představy, že je její kultura stejně hodnotná jako kultura imigrantů.

Tolerovat nemá znamenat zrovnoprávnit. Jakkoliv muslimové i muslimky zdůrazňují důstojnost ženy v islámu nebo Romové své rodinné vztahy, měla by Evropa zdůrazňovat vlastní výjimečnost a vlastní hodnoty a pravidla jako univerzální směrnici platnou pro všechny na jejím území.

Obrana vlastních hodnot jako lék proti xenofobii

Právě neochota staré dámy stát si za vlastním hodnotovým dědictvím vyvolává ve společnosti obavy z pohlcení jinými kulturami, které se nebojí prosazovat své hodnoty na úkor jiných.

Iluze o postdějinném světě obklopeném pouze mírumilovnými kulturami brání Evropě v pochopení xenofobní nálady vlastní společnosti vůči muslimským uprchlíkům. Celá diskuze se pak bagatelizuje poukazováním na její ultra-pravicové kořeny či na ekonomické zájmy Evropy.

Strach z přijímání uprchlíku je strachem evropské společnosti z vlastní politiky posledních desetiletí. Pokud by Evropa byla schopná prosazovat na vnitropolitickém i zahraničněpolitickém poli vlastní hodnoty a vlastní kulturní dědictví, ve společnosti by odpadla by velká část negativismu k migrační politice, neboť bychom se už nemuseli strachovat, zda pod náporem importovaných kultur přežijí naše vlastní hodnoty.  

Nakonec by se totiž ukázalo, že evropská společnost stojí o projev solidarity a humanity více, než je tomu dnes zřejmé. Jenom nechce ztratit vlastní identitu v záplavě přistěhovaleckých kultur.

Autorem je externí spolupracovník redakce Vojtěch Trubačík

Tagy: Česko Evropská unie menšiny lidská práva kultura a duchovno víra a náboženství populace a společnost

Zdroje: Vlastní