Sergej Mironovič Kirov (1886-1934), vlastním jménem Kostrikov, pocházel z chudých poměrů, ale jako bolševický revolucionář to brzy dotáhl na vysoké stranické posty a stal se blízkým přítelem diktátora Josifa Stalina. Mezi komunisty byl velmi populární a na partajním sjezdu v roce 1934 v tajných volbách do ústředního výboru získal pouze tři negativní hlasy, zatímco všemocný Stalin téměř desetkrát tolik.

Kirov po říjnové revoluci upevňoval sovětskou moc na Kavkaze, v roce 1926 se stal leningradským partajním šéfem a podporoval Stalina v boji proti jeho vnitrostranickým rivalům Grigoriji Zinovjevovi a Lvu Kameněvovi. Od roku 1930 byl členem politbyra, nejužšího vedení strany. Někteří v oblíbeném politikovi dokonce viděli Stalinova nástupce – a možná i vážného konkurenta. Podle historiků nicméně nebyl v politbyru příliš vlivnou figurou, hlasování stranických špiček se téměř neúčastnil a svou činnost zaměřil takřka výhradně na Leningrad. Usiloval o uvolnění režimu a nesouhlasil s pronásledováním opozice a inteligence. Nedělejme si o něm ovšem přehnané iluze: Jako bolševický vojenský velitel nechal v Astrachani povraždit tisíce lidí a jako šéf leningradských komunistů organizoval otrocké práce vězňů.

Podezřelá vražda oblíbeného politika

Prvního prosince 1934 pozdě odpoledne přišel Kirov do své pracovny ve Smolném institutu. Před jeho kanceláří k němu přistoupil neznámý mladík a střelil jej zezadu do hlavy. Kirov byl na místě mrtvý, atentátník se pokusil spáchat sebevraždu, ale netrefil se a omdlel. Následně byl zatčen. 

Sergej Kirov | zdroj: Profimedia

Vrahem byl třicetiletý, nepříliš významný stranický funkcionář, komsomolec a bývalý zaměstnanec ústavu stranických dějin Leonid Nikolajev. Když se odmítl nechat přeložit na venkov, vyhodili jej z práce a dočasně i z partaje. Marně pak psal stížnosti nejen Stalinovi, ale především Kirovovi. Tehdy se údajně zrodila jeho nenávist vůči němu, posílená ještě fámou, že má Kirov údajně poměr s jeho manželkou Mildou Petrovnou.

Když se Stalin v Kremlu dozvěděl o smrti svého přítele, údajně se rozplakal. Zároveň však překvapeným členům politbyra obratem sdělil, že "v Leningradu řádí dobře organizovaná kontrarevoluční teroristická banda", a ještě téhož večera odjel s šéfem NKVD Genrichem Jagodou a jeho pozdějším nástupcem Nikolajem Ježovem do Leningradu.

Osobní Stalinova účast na vyšetřování atentátu, ještě k tomu takhle rychle, je už sama o sobě nezvyklá. Objevila se ale i řada dalších nesrovnalostí a nezodpovězených otázek. Proč například Kirovův osobní strážce Borisov nedoprovázel svého chráněnce až ke kanceláři? Zabránila mu v tom snad ostraha budovy? A proč Borisov následně cestou k výslechu zahynul při nanejvýš záhadné autonehodě? Proč agenti tajné služby NKVD pustili Nikolajeva na svobodu, když jej v říjnu téhož roku zadrželi před Kirovovým domem s revolverem v tašce? A co měl s případem společného zástupce leningradského šéfa NKVD Ivan Zaporožec, kterého Nikolajev při výslechu označil za muže, jenž mu opatřil zbraň?

Když nepromluví, budeme mu muset pomoct

Nikolajevova výpověď u výslechu, že se chtěl Kirovovi pomstít za vyhazov, Stalina neuspokojila. "Když nepromluví, budeme mu holt muset pomoct," nechal se prý slyšet sovětský vůdce. Nakonec byl Nikolajev přinucen poskytnout svědectví, které chtěl Stalin slyšet. Prohlásil, že měl za úkol vydávat vraždu Kirova za čin jednotlivce, aby zakryl skutečnost, že v ní mela prsty Zinovjevova teroristická skupina.

Před smrtí to sice Nikolajeva nezachránilo (stihli jej popravit ještě do konce roku), ale poskytlo to Stalinovi záminku k tomu, aby ve straně, státě, armádě a společnosti vůbec zahájil tak zvanou Velkou čistku (někdy také označovanou za Velký teror). Kirov byl jeho věrným stoupencem, který nikdy nešel proti němu, a proto mu diktátor navzdory všemu důvěřoval. Tím spíš mohl Stalin atentát vydávat za nepřímý útok na svou osobu a využít jej pro své vlastní mocenské cíle.

Okamžitě byly pozatýkány stovky skutečných či domnělých stoupenců Zinovjeva a Kameněva a oba se nakonec dočkali ukázkového procesu, během nějž byli odsouzeni a popraveni. Celkový počet obětí Stalinovy Velké čistky se odhaduje na 1,5 milionu, třebaže se má za to, že žádné teroristické spiknutí nikdy neexistovalo. Dokonce se spekuluje, že Kirova mohli zavraždit na Stalinův příkaz, důkazy o tom ale samozřejmě nejsou.