Nechal si říkat familiárně Johny. Pět let pobýval v evropské čtvrti Bruselu, plné chladných technokratů a úzkoprsých diplomatů, lidově řečeno, suchoprdů. Svou bodrostí a přímostí tam působil jako zjevení z cizí planety.

Teď se pětašedesátiletý Lucemburčan Jean-Claude Juncker odporoučí z čela Evropské komise. Bude v evropské metropoli chybět?

Odpověď je nasnadě: Jak komu.

Vítací typ

Na přelomu října a listopadu předá 'Johny' funkci předsedy komise o pět let mladší Němce Ursule von der Leyenové. Z Bruselu odejde politik 'vítacího typu', který se teatrálně zdravil s šéfy států – salutoval jim, líbal je, objímal je, dával jim přátelské políčky (viz video).

zdroj: YouTube

Viktoru Orbánovi poklesla čelist, když ho šéfkomisař na summitu v lotyšské Rize vítal pohlavkem a slovy: "Zdravím, diktátore!"

Juncker ale proslul především polibky. Rozdával je jak ženám, tak mužům. "I tvrdí chlapi potřebují trochu lásky," vysvětloval.

Muže líbal na ústa, na tváře, na krk (když se odmítali ohnout) i na pleš. Nejčastější obětí 'plešového' ceremoniálu byl druhý muž komise Frans Timmermans. Tento Nizozemec si časem si na svou úlohu zvykl natolik, že se skláněl už ve chvíli, kdy se k 'Johnymu' blížil, a automaticky mu předkládal lysinu k rituálnímu přivítání.

Humor neztrácel Juncker ani na tiskových konferencích. Když se ho polská novinářka ptala, jak bude komise postupovat v případě určité legislativy, odpověděl ve stylu cynického sira Humphreye ze sitcomu Jistě, pane ministře (Yes Minister):

"Jako obvykle. Když o něčem rozhodneme, necháme to ležet a chvíli počkáme, co se stane. Pokud kolem toho není žádný velký povyk a nikdo se nebouří, protože tomu nikdo nerozumí, pokračujeme krok po kroku, až není cesty zpět."

Šampaňské i houser

Po celých pět let Junckerova předsednictví se v Bruselu (a nejen tam) kdekdo dohadoval, nakolik je za jeho žoviálností alkohol. Šéfkomisař byl několikrát přistižen, jak zapíjí snídani koňakem. Nadměrné pití alkoholu však vždy popíral.

Občas vrávoral a bodyguardi ho museli podpírat. Tvrdil, že trpí houserem (ischiasem), který mu brání v normálním pohybu.

"Kéž bych byl radši opilý," posteskl si na jednom ze summitů, když nemohl vyjít do schodů.

To, že pije, vyvracel Juncker i v rozhovoru s francouzským novinářem Jeanem Quatremerem (tady). Avšak neuhlídal se. Žurnalista, který s ním mluvil v sídle komise během společného oběda, podotkl, že během jejich rozhovoru vypil šéf komise čtyři sklenky šampaňského.

Ani marxista, ani federalista

Konzervativci mu měli za zlé, že odhaloval sochu Karla Marxe. Odpůrci stále těsnější unie, o které se píše v Lisabonské smlouvě, mu zase vyčítali, že je evropský federalista.

Jenže Juncker nebyl a není levičák, natož marxista, ba ani eurofederalista. Jako lucemburský premiér nikdy nic nezestátnil, ani to neměl v úmyslu.

Pravda, před tím, než se stal šéfem komise, horoval pro společné dluhopisy eurozóny, byť jen pro krizové situace. Na rozdíl od skutečných eurofederalistů, ale neprosazoval společné daně. Nenavrhoval dvoukomorový europarlament, který do výbavy federální domácnosti neodmyslitelně patří.

Co víc, jeho komise nebyla takovou byrokratickou mašinérií jako komise, které úřadovaly před ní. Účet Junckerovy party ještě nebyl uzavřen, je však zřejmé, že připravila podstatně míň regulací než její předchůdkyně.

Tvrdý a ošklivý

Juncker a spol. se až na výjimky angažovali jen ve věcech, které si u nich vyžádali představitelé vlád. "Jako šéf komise přispěl k tomu, že se v Evropském parlamentu schvaluje mnohem méně legislativy než za předchozího šéfa José Barrosa," řekl o něm uznale europoslanec a předseda topky Jiří Pospíšil.

Mnoho návrhů norem Juncker smetl ze stolu, označil je za zbytečné. Nahlíženo z nové země unie je však podstatné, že kývl na směrnici, která dvojí kvalitu potravin označuje za nekalou obchodní metodu. "Češi musí mít v čokoládě stejně kakaa, Slováci stejné množství ryb v rybích prstech a Maďaři stejně masa v masných výrobcích jako kdokoliv jiný," prohlásil v europarlamentu.

Patří se však připomenout, že právě Junckerova komise poslala trojici středoevropských zemí – Česko, Maďarsko a Polsko – k evropskému soudu. Důvodem byl jejich odmítavý přístup k programu přerozdělování žadatelů o azyl z Itálie a Řecka.

Patrně nejpřekvapivější poklonu Junckerovi vysekl ten, který Evropské unii nemůže přijít na jméno – Donald Trump. Poté, co s ním jednal v Bílém domě, americký prezident s respektem prohlásil: "Jean-Claude je tvrdý muž. Je to velmi dobrý muž. Líbí se mi. A jak je tvrdý. Je až ošklivý. Je to druh chlapa, kterého bych chtěl do týmu. Chtěl bych, aby vyjednával pro mě."

Sbohem a šáteček

Lidé z Junckerova okolí líčili šéfa komise jako člověka, který umí naslouchat, ale dokáže být také paličatý a neústupný.

Mám tak za to, že po pěti letech se dá nad Junckerem vyřknout cimrmanologický závěr, který může uspokojit takřka každého: "Mohli jsme s ním vést spory, mohli jsme s ním nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co jsme s ním mohli dělat."

K tomu lze připojit tezi, která je nepopiratelná a stojí mimo diskusi: Jean-Claude Juncker byl předseda Evropské komise, se kterým nebyla nuda.

Budiž to Johnymu přičteno k dobru.