Diana v očích lidí reprezentovala obecně lidské hodnoty jako málokdo – ať už právem, nebo neprávem. Cítila s chudými a nemocnými, šikovně se ale dokázala zároveň stylizovat i do role oběti, kterou jen pronásledují média a která trpí arogancí královské rodiny. I když to tak docela pravda nebyla, v okamžiku její smrti bylo všechno zapomenuto a Diana nebyla od toho okamžiku tím, čím ve skutečnosti byla, ale tím, co z ní udělala a jak ji chtěla vidět veřejnost. Nechala se tím strhnout i církev a politici.

Královna to schytala, protože se chovala jako vždycky

Z pohledu britské veřejnosti "nevhodné" reakce na Dianinu smrt vyvolávaly před dvaceti lety překvapení, podráždění a odsouzení. Královna Alžběta II. se tehdy chovala se stejně chladným odstupem, na jaký u ní byli všichni zvyklí a jaký se od ní do té doby očekával. Teď se po ní najednou nepožadoval postoj silné panovnice, která nikdy nepodléhá emocím a zůstává věrná svým zásadám, ale spíše chování soucitné babičky národa, která má stát po boku svých poddaných v jejich těžké chvíli a až maniakálním smutku. Tato role pro ni nebyla snadná, protože odporovala všemu, co bylo až dosud považováno za správné.

Masový smutek nad Dianinou smrtí stanovil nejen nová měřítka co do rozměru, ale změnily se především jeho důvody a příčiny. Lidé tímto až globálním truchlením totiž nově nereagují už jen na úmrtí slavných osobností, ale projevují podobné emoce i tváří v tvář teroru a vraždění.

Tradice smutku a piety je sama o sobě pozitivním, ozdravným a nezbytným výsledkem civilizace. Symbolizuje jakýsi předěl, jejímž cílem je se krátce zastavit a věnovat tichou vzpomínku, a pak se s konstatováním, že život jde dál, opět vrhnout do každodenního koloběhu a upnout se na běžné starosti.

Smrt blízké osoby je daná osudem, terorismus nikoliv

Obtížné to je v okamžiku, když společnost podobnou formou reaguje na zcela odlišné události. Jedna věc je oplakávat smrt blízké osoby, ale pokud nechceme terorismus, válku a násilnou smrt několika lidí akceptovat jako osudem či Bohem danou věc, měli bychom s ní přece zacházet úplně jinak.

Vnímat tento rozdíl se zdá být stále obtížnější. Na teroristické útoky politici reagují dnes stejně, jako na havárie letadel, přírodní katastrofy nebo smrt (známých) jednotlivců. Zpravidla po atentátech vyjadřují své zděšení nad zmařením nevinných životů, distancují se od zbabělého násilí, odsuzují teror a zahrnují svět floskulemi o tom, jak se nenecháme zastrašit.

Tento stereotyp může leckdo chápat jako zoufalý pokus o nepolitické vyjádření účasti. Ve skutečnosti to je ale důkaz toho, že se kultura truchlení mezitím natolik rozšířila, že jiné projevy si politici nemohou a vlastně ani nesmějí dovolit. Namístě není ani zlost vyvolaná hromadnými vraždami páchanými islamisty, ani slova o tom, že si to už déle nenecháme líbit, ani chladné ohlášení konkrétních opatření, aby se situace už (pokud možno) neopakovala. Musí se prostě truchlit, nic jiného veřejné mínění nepřipustí.

Jak se stát hrdinou

Tyto emocionální projevy nahradily klasickou politiku a s ní spojené kontroverzní ideologie. Společné zájmy, vize nebo konkrétní životní podmínky v minulosti společnost stmelovaly a zároveň i rozdělovaly. Dnes se zdá, jako by novou formu společenské soudržnosti tvořila sdílená bolest a utrpení. Jen tak totiž naoko působíme jako humánní a vzájemně si rovní lidé. Je to v jistém smyslu postoj proti zlu, terorismu, ale i proti přežitým tradicím, kontroverzím a nejednotnosti.

Emocionální rovina reakcí na krvavé události souvisí i s tím, že každý atentát potřebuje svého "hrdinu". Zatímco dříve se takto označoval někdo, kdo se zachoval statečně, dnes zažíváme konjunkturu tohoto slova. Kdo se snaží s nasazením života útočníka zastavit, nepochybně hrdina je. Ale ruku na srdce: jaký hrdinský čin vykonal voják, který v Afghánistánu najel na minu, nebo policista, který zahynul při atentátu, aniž předtím stihl jakkoli zasáhnout? V projevech se dnes za hrdinu označuje prakticky každá oběť útoku. Už generál Patton přitom říkával, že "cílem války není padnout za vlast, ale přinutit ty druhé parchanty, aby padli za tu svou".

Ponechme teď stranou fakt, že hromadné truchlení může nabývat bizarních a až komických rozměrů – vzpomeňme na srdceryvné obrázky před pár lety, jak celá Severní Korea hromadně lomila rukama a štkala nad smrtí milovaného vůdce Kim Čong-ila. Nebrečet s ostatními se v podstatě rovnalo vlastizradě.

Hromadné nářky ideologii nenahradí

Dnes se zkrátka neoceňuje ten, kdo dokáže udržet emoce na uzdě, ale naopak ten, kdo jim dá volný průběh, vypne rozum a odhalí své nitro. Domněnka, že by tento postoj mohl po konci politických ideologií tvořit základ mírumilovnějšího a lidštějšího soužití, je zavádějící. Žádná "pocitová" demokracie přece neexistuje, ba právě naopak: s demokracií spojená svoboda názoru funguje jen tehdy, když se podaří abstrahovat od vlastních emocí a respektovat odlišnost druhého. Jakmile v politickém procesu nastoupí emoce, je to konec. A ani spojení lidstva ve smutku nenabízí základ pevné společenské soudržnosti. Bratrství v utrpení je zaměřeno do minulosti a neumožňuje konstruktivní pohled do budoucna.

Při vší úctě k obětem policejní zvůle, šílených střelců nebo islamistických atentátníků: Zasypat školu, kde zemřely nevinné děti, medvídky, panenkami a květinami nezabrání tomu, aby příště někdo další nevzal do ruky automatickou pušku a nešel spáchat podobně hrůzný čin. Fňukání amerického prezidenta neobměkčilo zbrojařskou lobby, stejně jako islamistické teroristy neodradí od dalších atentátů tričko, na němž budeme tvrdit, že všichni "jsme Charlie". A výsledky nepřinesla ani válka proti terorismu, která byla rovněž vyhlášena na základě emocí - po atentátech z 11. září.

Zjednodušeně řečeno: Je nepochybně jednodušší si poplakat a vyjádřit na twitteru účast, než s problémem začít konečně něco dělat. Neměli bychom se proto omezovat na tuto pasivní roli. Člověk se dokáže poučit z minulých slabostí a načerpat z nich i pozitivní energii. Přehnané zaujímání pozice trpících obětí nás ale nečiní lidštějšími – ani 20 let po Dianině smrti. Deformuje totiž naše chápání lidskosti a zastírá náš pohled na současnost, na nás samotné i na to, čeho v budoucnu můžeme dosáhnout.