Půlka našeho průmyslu je v cizích rukou. To je velký problém, říká ekonomka Švihlíková

MAGAZÍN - Magazín autor: red

Potřebujeme úplně jinou hospodářskou ekonomiku, tvrdí ekonomka Ilona Švíhlíková. Hospodářská ekonomika podle ní není o schodku, jak si tu všichni politici myslí. Hlavní problém je, že český průmysl je v zahraničích rukou a Česko ani nemá dostatečně pod kontrolou své strategické zdroje  - hlavně půdu a vodu. "Pokud ty nebudou pod kontrolou státu, pěkně na to doplatíme," tvrdí. 

Mezi hlavní investory v Česku patří automobilka Hyundai

Mezi hlavní investory v Česku patří automobilka Hyundai,zdroj: Profimedia.cz

Dá se při pohledu na příznivá čísla české ekonomiky usuzovat na to, že po letech krize se konečně můžeme už těšit na období prosperity?
Bezesporu se ukazuje, že ta velmi dlouhá recese, kterou jsme s menšími přestávkami zažívali od roku 2009, je u konce. Druhá věc je, jak se prosperita projeví u širší populace. Číslo HDP vypadá sice velice hezky, ale jde o to, jestli se projeví také u těch, kteří byli poklesem ekonomiky v minulých letech nejvíce zasaženi. Myslím, že si vláda tyhle věci docela slušně uvědomuje a průběžně se snaží o zvyšování minimální mzdy, která je skutečně abnormálně nízká i v celoevropském srovnání, a jde i o případné navyšování důchodů. Vývoj u nás vypadá velmi pozitivně, nicméně to, co nás ohrožuje, a to platí univerzálně, je vývoj ve světové ekonomice. Ten není zas tak moc dobrý, ale s tím nic nenaděláme. Je tam spousta velkých rizik, eurozóna nebo příliš velký propad cen surovin, a bude záležet také na tom, jestli bude vláda schopna vymyslet nějakou slušnou strategii na to, jak na to alespoň trochu zareagovat.

Příznivý ekonomický vývoj vyvolává nutně otázku, zda se lidem u nás žije lépe než před dvěma roky, kdy končila Nečasova vláda škrtů a úspor. Dá se to posoudit?
Tak samozřejmě se nám trošku obrátil vývoj mezd. Ale je pořád relativně velmi skrovný ve srovnání s tím, jak rostou zisky. To je zjevný nepoměr. Dynamika zisků je podstatně větší než dynamika mezd, což není, bohužel, žádná výjimka, to je poměrně běžný jev u vyspělých zemí. Ale hlavně si myslím, že se změnila nálada ve společnosti, protože za Nečasovy vlády to byla atmosféra nekončících škrtů a čekání, koho dalšího si vyberou za obětního beránka, kterého budou chtít zaříznout. Atmosféra je prostě jiná, je znát uvolnění. Projevuje se to třeba i na vývoji sentimentu, což je otázka tržeb a podobně, kdy jako by cítíme, že ekonomická atmosféra je bezesporu lepší. Zase bych to však úplně nepřeceňovala, protože rizika tam pořád jsou. Ale minimálně ta trajektorie je pozitivní.

Jaký vliv mají přijatá opatření Sobotkovy vlády, ať už ve zvýšení minimální mzdy, růstu platů ve státní sféře, nebo velkorysejší valorizaci důchodů?
Důchodci to všechno většinou vydají, takže i to pomáhá ekonomiku roztáčet. Zvýšení minimální mzdy považuji za velmi důležitý krok, protože je stále velmi nízká. Je pod hranicí pracující chudoby, tedy je naprosto nemotivující. Sama o sobě neplní funkci, kterou by plnit měla. A to její postupné zvyšování vidím jako jeden ze zásadních kroků nejen k oživení poptávky, ale vůbec toho, aby ta práce měla nějaký důstojný smysl. Protože ve chvíli, kdy člověk má práci, ale přesto vydělává tak málo, že je závislý ještě na nějakých dávkách, tak to je úplně absurdní situace. A tomu je třeba se maximálně vyhnout.

Považujete tedy za potřebné zvětšit rozdíl mezi těmi, kdo pracují za minimální mzdu, a těmi, co nepracují vůbec?
Četla jsem zajímavou studii Agentury pro sociální začleňování, kde se ukázalo, že když člověk přijme minimální mzdu a odečte od ní výdaje třeba za dojíždění, tak může skončit hůř, než kdyby bral nějakou podporu. Ta je mimochodem také velmi nízká, pohybuje se někde kolem šesti tisíc měsíčně, což dnes opravdu není žádný luxus. A minimální mzda byla tak nízká, že neměla žádný efekt. Její postupné zvyšování je hodně dobrý krok a ekonomicky dává plně smysl. Samozřejmě je to jen jedna část té mince, že u nás obecně jsou velmi nízké mzdy. Ale to už se dostáváme k problému, který je podstatně závažnější, a to je struktura celé české ekonomiky. Jsou lidé ve vládě, kteří si to uvědomují. Na Úřadu vlády vznikl dokument, který říká, že struktura české ekonomiky není moc dobrá hlavně z hlediska vlastnické struktury. Jde o obrovské odlivy dividend, u nichž se dostáváme i s úroky přes sto miliard ročně. To je opravdu strašně moc, ekonomice to samozřejmě chybí a chybí to právě na ty mzdy. Ale to už nevyřeší navyšování minimální mzdy, k tomu potřebujeme úplně jinou hospodářskou politiku. A tady už si nejsem jistá, jestli vláda v tomhle složení, v jakém je, je schopna s tím něco výraznějšího udělat. 

Švihlíková

Ekonomka a expertka na mezinárodní ekonomické vztahy Ilona Švihlíková,zdroj:archiv Ilony Švihlíkové

Máte na mysli schopnosti jejích členů, nebo odlišné zájmy a cíle jednotlivých členů koalice?
To, že je vláda poměrně pestrá, není to vláda jedné barvy a tam se konsensus v těchto otázkách bude hledat velice obtížně. Shoda se našla docela snadno v otázkách daňových úniků, ale potom se jde po konkrétních řešeních, a to je obtížnější. Příkladem je zavedení sektorové daně, které ČSSD preferuje a vždy preferovala, ale naopak hnutí ANO je odmítá. A naopak si slibuje hodně od zavedení elektronické evidence tržeb. Takže různé pohledy koaličních partnerů mohou brzdit vyřešení některých závažných problémů, na které potřebujete mít tzv. silný tah na branku.

Může státu něco pozitivního přinést zavedení systému elektronické evidence tržeb, kterou prosazuje ministr financí Andrej Babiš, nebo je oprávněná kritika od politiků TOP 09 a ODS, kteří vyhrožují tím, že přijetí zákona o EET v tomto volebním období zablokují?
Zrovna ODS a TOP 09 s tím, jakým způsobem umožňovaly daňové úniky, ať jsou zticha, ty k tomu nemají říct ani slovo. Množství daňových úniků, tím nemyslím jen ty takzvaně domácí, jako je dépéháčko, i když je to samozřejmě velký problém, ale i zahraniční, tedy využívání daňových rájů. Ale zavedení elektronické evidence tržeb má minimálně dva aspekty. První z nich je, že především hnutí ANO a pan Babiš očekává, že to poměrně masívně zvýší příjmy do státního rozpočtu, tedy očekává fiskální efekt. Nějaký bude, ale obávám se, že asi nebude tak velký, jak se pan Babiš domnívá, že vybere nějakých osmdesát miliard. To bych si nebyla úplně jistá v téhle optimistické prognóze. Ale je tam ještě jeden efekt. A ten je přece ještě důležitější. Tedy to, že tzv. tržní prostředí, a to by mělo zvláště ODS ležet na srdci, když to tak rádi zdůrazňují, je v tuhle chvíli velmi nespravedlivé. Máme subjekty, které poctivě platí daně, a potom ty, které je neplatí. Tohle prostě není fér soutěž. Předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků Karel Havlíček upozornil v jedné studii na to, kolik procent večerek neplatí vůbec žádné daně. To přece nelze. Když tu máme subjekt, který se těm povinnostem vyhýbá a nestane se mu nic, a potom druhý, který všechno poctivě dodržuje, tak pak to vypadá, že stát jako by preferuje nekalé chování. To nelze tolerovat. Pokud hovoříme o nějaké základní konkurenci, jak má ODS tak strašně ráda a TOP 09 také, tak musíme mít co možná nejrovnější podmínky u těch subjektů. A ne že budeme tolerovat, že máme desítky třeba právě těch večerek, které neplatí daně. To prostě není možné.

V poslední době zaznamenáváme jednu z nejnižších nezaměstnaností za dlouhé roky, kolem šesti procent. Ale už se ozývají některé firmy, že si na pracovním trhu nemají z koho vybírat. Je tedy tato relativně dost nízká nezaměstnanost pro ekonomiku zdravá?
Určitě. Nejsem příznivcem vysoké nezaměstnanosti, protože ta má samozřejmě sociální náklady. Problém je, že se nám nestřetává struktura poptávky a nabídky. Je otázka, čím to je. Jestli to je vzdělávací soustavou, nebo jestli je to tím, že firmy by chtěly, aby ten člověk uměl všechno a za to mu dají minimální mzdu. Tady je nesoulad, ale musíme si také uvědomit, že velká část té nezaměstnanosti, i když ne tak velká jako na Západě, je dlouhodobá a většina z těch lidí už nejsou nezaměstnaní, ale nezaměstnatelní. Tohle je velký problém, se kterým se budeme muset vypořádat. Má to víc podob. Nějakou roli v tom bude hrát vzdělávací systém. Ale obávám se, že v některých regionech, jako je Ostravsko, Jesenicko, části severních Čech, už to má i podobu sociálního rozkladu, kdy okolo sebe nevidíte nikoho, kdo chodí do práce. Na severu Čech jsem se setkala s podnikateli, kteří říkali: "Sežeňte mi kohokoli, kdo bude schopen sem ráno na osmou přijít a něco udělat". To už potom není záležitost vzdělávací soustavy, ale morálně-sociálního rozkladu, na kterém se, bohužel, pracovalo dvacet pět let, takže to nenapravíme jen tak rychle. Tu dlouhodobou nezaměstnanost je třeba brát velice vážně, prototože s lidmi, kteří jsou nezaměstnatelní potřebujete zacházet úplně jinak, než s těmi, kteří jenom na chvíli vypadli z trhu práce.

V poslední době se mluví o čtvrté průmyslové revoluci, tzv. Industry 4.0. Může se na ni společnost nějak plánovitě připravovat, ať už změnami ve školství, lepším zaměřením rekvalifikací, nebo co může stát udělat, aby se v konkurenci jiných zemí úplně nepropadl?

Nejenže může, ale přímo musí. Mám trochu rozporuplné zprávy, protože na jednu stranu jsem měla informace o tom, že se tím zabývají i politici, ale také jsem měla možnost seznámit se s jednou německou analýzou a Česká republika z ní nevycházela úplně dobře. Bylo v ní rozčlenění zemí, které už se teď připravují na Industry 4.0, nebo tu novou technologickou vlnu, jak já používám, a mezi nimi byly skandinávské země, Švýcarsko a některá německá odvětví. Potom byly země, které k tomu mají našlápnuto, to bylo třeba Nizozemsko. Nakonec byly země v kolonce tradiční průmysl a mezi nimi jsme byli my. Nevím, do jaké míry to úplně odpovídá stavu, ale obávám se, že na tom něco bude. To, co já považuju za problematické, je, že my ten náš průmysl úplně nekontrolujeme. Velká část, minimálně přes padesát procent, našeho průmyslu je v zahraničních rukou, a tím pádem nejsme schopni úplně ovlivnit, jaké moderní technologie na našem území budou. Jsme v pozici podřízené země a žádná normální vyspělá ekonomika nebude dávat moderní technologie jiným. Proč by to dělala, schovává si je sama pro sebe, aby si uchovávala svůj náskok. Obávám se, že nám ujede vlak ani ne tak kvůli tomu, jaký máme vzdělávací systém, ale proto, že jsme pětadvacet let v pozici podřízené země, kolonie. To je ten problém. Jsou materiály Úřadu vlády, jejichž autoři si to uvědomují, ale mám velké obavy, že z politického hlediska se tomu věnuje velmi málo. Spoustě politiků tento stav totiž vyhovuje. Pro některé z nich je to dost pohodlné, protože řeknou, že jsme v téhle pozici a že to jinak nejde. A mají perfektní alibi pro to nedělat nic. S tím jsem se u politiků různých stran setkala dost často. Řeknou, že jsme malá ekonomika, závisíme na Německu, nic dělat nemůžeme a tečka. A je vymalováno a nemusí se o nic dalšího starat.

Na závěr se ještě vrátím k tomu příznivému vývoji české ekonomiky. Nebylo by za této situace lepší, pokud by vláda předložila pro příští rok návrh státního rozpočtu s nižším schodkem než 70 milionů, po čemž volá jak exministr financí Miroslav Kalousek, tak politici ODS? 
To je pořád stejné, pravicové, choré uvažování, že hlavní osou hospodářské politiky je rozpočet a jeho deficit, nebo přebytek. Většina vyspělých zemí je mnohem víc zadlužena než Česká republika a navíc máme velmi nízké náklady na financování. Hospodářská politika není o schodku. To je fetiš, který je zaměřený na dlouhodobý sen ODS i TOP 09 úplně zničit veřejný sektor a zprivatizovat všechno, co se ještě zprivatizovat nestihlo včetně penzí a všeho dalšího. Hlavní problém je, z čeho bude Česká republika žít v dalších letech, jakým způsobem se začlení do mezinárodní dělby práce a jestli – současné počasí nám to připomíná dost jasně – má dostatečně pod kontrolou strategické zdroje. To znamená minimálně vodu a půdu, ještě bych přidala lesy. To jsou základní otázky, ne jestli budeme mít deficit sedmdesát, nebo osmdesát miliard, to je v zásadě úplně jedno. Hlavní roli hraje to, z čeho ekonomika žije, jestli je stát schopen slušným způsobem fungovat pro všechny své občany, a nejen pro elity, ale ne fetišizovat jedno číslo. Je potřeba se na to dívat mnohem komplexněji a já dlouhodobě kritizuji hlavně vlastnickou strukturu české ekonomiky. My nemáme pod kontrolou to, co nás živí, to je strašný problém. Musíme mít pod kontrolou strategické věci, jednoznačně se ukazuje, že to je půda a voda. To rozhodně musí být pod kontrolou státu. A jestli ne, tak na to pěkně doplatíme.

vice-parlamentni-listy

Tagy: Česko domácí česká politika české zemědělství český průmysl

Zdroje: Parlamentnilisty.cz