Na návštěvníka neznalého vnitřních poměrů musí Libanon působit jako oáza klidu uprostřed divokého Blízkého východu. Přes občasné střety na hranici a přes komplikace v uprchlických táborech, kde jsou dnes stovky tisíc lidí, je Libanon až ospale poklidný.

Stopy po krvavé občanské válce jsou sice stále ještě patrné ve městech i ve venkovských komunitách, stejně jako stopy po opakovaných izraelských invazích. Ovšem co to je ve srovnání s rozbitou sousední Sýrií?

V Libanonu se přinejmenším neválčí.

Pod klidným povrchem ovšem doutná napětí a množství neřešených problémů, které hrozí každou chvíli výbuchem chaosu syrských rozměrů. Ulice Bejrútu zasáhly protesty: zatím největší se uskutečnily v sobotu 29. srpna a další jsou plánovány na příští dny a týdny. Celá společnost napjatě čeká, co se bude dít, zatímco armáda a policie se v ulicích snaží zajistit pořádek, někdy i brutálními metodami.

Na počátku protestů stojí kauza, která dobře odráží to, jak zoufale nefunkční Libanon ve skutečnosti je. Vláda letos v létě uzavřela největší skládku ve státě – skládku, která byla původně krizovým řešením na dva roky, ale vydržela 20 let a mezitím desetkrát přesáhla svou kapacitu – aniž by byla schopná dojednat alternativní umístění odpadků.

To vedlo téměř okamžitě ke krizi. Především v hlavním městě a centrální oblasti Libanonu se začaly hromadit tuny odpadu, které nebylo kam odvézt. Zoufalí obyvatelé odpad zapalovali a tím jenom zhoršovali rozsah ekologické katastrofy.

Uprostřed této situace se začalo formovat protestní hnutí s názvem Smrdíš! (YouStink!) žádající vládu o rychlé řešení. První větší protest se uskutečnil 22. srpna.

Od té chvíle hnutí Smrdíš! nabralo na síle a poukazuje i na další potíže, jež Libanon trápí. Třeba mnohaleté a neřešené problémy s permanentními výpadky elektřiny. Stejně nestálé jsou dodávky pitné vody a libanonská infrastruktura jako celek patří mezi nejzaostalejší dokonce v rámci vlastního regionu.

Stát zkrátka není schopen zajistit nejzákladnější povinnosti a většina Libanonců tedy musí za prakticky všechny služby platit dvakrát – jednou nefunkčnímu státu, podruhé soukromé firmě.

Dobře nefunguje ani veřejné vzdělávání nebo zdravotnictví, a to všechno obyvatele Libanonu brutálně finančně zatěžuje.

Demonstranti z hnutí Smrdíš! správně ukazují na viníka tohoto nepřívětivého stavu, jímž je bezvýchodně zablokovaná politická scéna. Systém stojící na sektářském základě, kdy jsou různé funkce ve státě rozděleny podle náboženské příslušnosti, v posledních letech zkolaboval.

Dobře je to vidět na příkladu prezidenta. Libanon už více než rok žádného nemá. Téměř třicetkrát během této doby se politické strany pokusily zvolit hlavu státu (tradičně křesťana) a pokaždé zklamali kvůli rivalitě politických bloků a paradoxně také kvůli nepřátelství největších křesťanských frakcí, které spolu soupeří o dominanci ve vlastní komunitě.

Libanon je tedy bez prezidenta a zároveň s nelegitimním parlamentem, který si pod záminkou války v Sýrii už dvakrát prodloužil mandát. I když nové volby by zřejmě stejně moc nevyřešily. Politické strany jsou také organizovány podle náboženského klíče.

Nepřátelství dvou hlavních bloků, sunnity vedené Aliance 14. března a šíity potažmo Hizballáhem vedené Aliance 8. března a křesťanskými spojenci na obou stranách dosáhlo takové úrovně, že obě skupiny nejsou schopny se shodnout ani na základních úkonech a zasedání vlády končí tradičně roztržkou.

Ostatně zmíněná odpadová krize krásně ilustruje její výkony: o zavření klíčové skládky se rozhodlo půl roku předem a za celou tuto dobu vláda nedokázala zajistit alternativní řešení a předejít tak eskalaci problému.

Možná úplně nejdůležitějším požadavkem hnutí Smrdíš! je proto změna politického systému směrem k demokratizaci a ukončení vlády sektářských stran, které ve skutečnosti na zablokovaném parlamentu a vládě vydělávají díky napojení na lukrativní soukromé dodavatele, a jež si z náboženského klíče vytvořily klíč dynastický, kdy syn v čele strany běžně nastupuje po svém otci.

Poprvé od Cedrové revoluce, jež v roce 2005 ukončila syrskou okupaci, se hnutí Smrdíš! podařilo sjednotit nespokojené Libanonce napříč náboženskými skupinami, křesťany i muslimy.

Podobně jako v případě revolucí Arabského jara však může být konečný výsledek sílících protestů paradoxně zcela opačný – sice nefungující ale zatím v relativním míru žijící Libanon může upadnout do chaosu podle syrského scénáře.

O tom, jestli by složitou rovnováhu podle sektářského klíče skutečně nahradila fungující pluralitní demokracie, se dá totiž pochybovat. Na hranicích Libanonu navíc působí expanzivní Islámský stát a další extrémistické skupiny, které se bezpochyby pokusí nestability zneužít.

Jasněji bude v každém případě v příštích týdnech a měsících. Ještě stále existuje možnost, že rozhádané politické strany a hnutí se dokážou dohodnout alespoň na zajištění základního fungování státu a zvolí konečně prezidenta, figuru mimořádně důležitou pro vyjednávání kompromisů i pro dojem symbolické jednoty země.