Uvést na trh vůz domácí výroby by se mělo stihnout do roku 2021. Erdogan je přesvědčen, že místní obyvatelé budou národní značce dávat přednost před zahraničními modely, a sám chce rovnou jít příkladem. První turecké auto si chce prý koupit on sám – a za vlastní!

Anadol se už 26 let nevyrábí

Jak by mělo nové auto vypadat, se zatím neví. Před dvěma lety ale turecká vláda koupila licenci na Saab 9-3 a proslýchalo se, že na jeho základě chystá projekt elektroauta.

Turecko už v roce 1961 prezentovalo auto domácí provenience Devrim, ale byl to pouze prototyp, který ujel jen pár metrů na přehlídce při Dni republiky, z řady důvodů se do výroby nedostal a byl spíš námětem vtipů a konspiračních teorií. V roce 1966 pak země začala vyrábět vlastní osobní auto Anadol, ale v roce 1991 byla produkce zastavena.

Ne že by se v Turecku auta nyní nevyráběla. Jde ale o vozy zahraničních značek jako Toyota, Fiat, Ford nebo Renault. Ročně se v Turecku prodá něco přes tři čtvrtě milionu nových aut, z toho jsou tři čtvrtiny z dovozu.

Erdogan v čistě tureckém autě spatřuje důkaz rostoucí ekonomické síly země a označuje za národní ostudu, že Turecko nemá svou vlastní automobilku. Že třeba říjnová inflace činila 11,9 procenta, a byla tak nejvyšší od července 2008, jej zjevně nijak netrápí.

Auto bude vyrábět pět firem, ani jedna to přitom neumí

Na výrobě nového modelu bude spolupracovat pět firem: skupina Anadolu (mimo jiné dodavatel automobilových komponent), turecko-katarský podnik BMC, holding Kiraca, skupina Turkcell (mobilní operátor) a holding Zorlu (elektrospotřebiče). Těchto pět společností celkem zaměstnává 110 tisíc lidí a loni měly obrat 14,3 miliardy eur.

Analytici jsou k Erdoganově plánu rezervovaní, někteří jej dokonce považují přímo za absurdní a jsou přesvědčeni, že je předem odsouzen k zániku. Důvodem je nejen nedůvěra v konkurenceschopnost tureckého průmyslu, ale především fakt, že žádná z uvedených firem nemá s výrobou aut zkušenosti. Podle expertů přijde vývoj jakž takž konkurenceschopného auta nejméně na půl miliardy eur, což jsou v tomto případě prý vyloženě vyhozené peníze.

Kdo kromě Erdogana auto koupí?

Problém je v tom, že pro turecké auto by se jen velmi obtížně hledal odbyt. Konkurence doma i v cizině je velmi tvrdá. Výroba určená pouze pro domácí trh nemůže fungovat – zvlášť když se v Turecku obecně mnoho aut neprodává. Loni jich bylo jen 760 tisíc, a i kdyby domácí konsorcium dosáhlo desetiprocentního podílu na trhu, stále by se vývoj a výroba nevyplatily.

S možnostmi vývozu to vypadá ještě hůř. Bez zkušeností s výrobou aut se místním podnikům jen sotva podaří zkonstruovat vozidlo, které by kvalitativně vyhovovalo úrovni, na niž jsou zvyklí evropští zákazníci. A země, kde panují jiné standardy, jako je Indie nebo Čína, mohou vlastní auta vyrábět buď mnohem levněji (například indický Bajaj Qute přijde v přepočtu na necelých 50 tisíc korun), anebo je tamní trh natolik uzavřený, že na něm Turci prostě neprorazí.

Erdogan ale o tom všem nechce samozřejmě ani slyšet, názory expertů ho nezajímají a mele si dokola svou. "Nebudeme u tohoto projektu tolerovat žádné průtahy a žádná zdržení," prohlásil. Vzhledem k tomu, že chce sám být prvním kupcem nového vozu a dokonce za něj i zaplatit, má budoucí model přinejmenším jednoho jistého zákazníka. Ale bude to stačit? Jak už říká Cimrmanův inspektor Trachta: "Je to hospodářství! Inu – Turecko!"