Muž, který vystrkoval nahý zadek na americký vojenský konvoj, byl potrestán za spáchané výtržnictví trestem deseti měsíců vězení s odkladem na dva roky. Z povahy chování tohoto muže vyplývá, že chtěl tímto gestem vyjádřit svůj politický názor, který je negativní k přítomnosti amerických vojenských jednotek v Evropě a americké zahraniční politice.

Již staří Římané…

Vystrkování nahého zadku má bohatou historii, ale obliba tohoto gesta neklesá ani v současnosti. Používá se jako výraz protestu, opovržení, neúcty nebo provokace, ale může mít pouze hodnotu šokujícího jednání či legrace nebo se může jednat o formu exhibicionismu. První vystrkování nahého zadku v historii je zachyceno v díle Josepha Flavia Židovská válka.

Incident se údajně stal tak, že římský voják vystrčil svůj zadek na Židy slavící pesach. To prý vyvolalo nepokoje, které si vyžádaly 30 tisíc životů. Nicméně pokud se do díla Josepha Flavia začteme podrobněji, zjistíme, že onen římský voják nejen vystrkoval zadek, ale ještě u toho i pšoukal.

Ve středověku bylo toto gesto rovněž velmi oblíbené. V průběhu bitvy u Kresčaku roku 1346, v níž zahynul Jan Lucemburský, vystrčilo nahý zadek několik stovek normanských vojáků na anglické lukostřelce. Mnoho z nich však za to zaplatilo cenu nejvyšší.

V bitvách mezi Angličany a Skoty patřilo vystrkování nahého zadku k bojovým rituálům.

Okolo roku 1500 přivítali indiáni z kmene Abenaki nahými zadky a smíchem evropské objevitele.

Na Novém Zélandu používají vystrkování zadku ve stejném významu Maorové a nazývají to whakapohane.

Whakapohane stalo velmi populárním, když maorský aktivista umístil obraz Maora vystrkujícího zadek na svůj nákladní vůz a chtěl se připojit ke koloně vozidel královny Alžběty. Na svoji obranu uváděl, že se jedná o integrální součást maorské tradice. Podle řidiče královniny limuzíny si však královna této zvyklosti původního polynéského obyvatelstva nevšimla.

Ozzyho pozadí

Nahý zadek rádi vystrkují i umělci, kteří často proti ničemu neprotestují, ale chtějí jen šokovat.

Kytarista AC/DC Angus Young v sedmdesátých letech minulého století neopomenul toto gesto snad na žádném koncertě. Relativně nedávno vystrčil nahý zadek při předávání britských hudebních cen síně slávy Ozzy Osbourne a to poté, co si zahrál s kapelou Black Sabbath.

V roce 2000 se konalo masové vystrkování nahého zadku před Buckinghamským palácem. Akci pořádalo Hnutí proti monarchii a jejím účelem bylo ukázat svoji nelibost ve vztahu ke království, a to před jeho hlavním symbolem.

Právní kvalifikace vystrkování nahého zadku se liší v závislosti na jurisdikci. Některé to považují za výtržnost, jiné za oprávněné vyjádření sama sebe.

Soudy v USA považují vystrkování nahého zadku za formu projevu chráněnou stejně jako svoboda slova. Za výtržnost se považuje pouze vystrčení genitálií. Soudy ještě dodávají, že pokud by mělo být vystrkování nahého zadku trestné, musela by být potrestána většina žen, které na pláži nosí bikiny.

Takový čin je ale trestný v případě, že je bez rozumných pochybností prokázáno, že mělo sexuální motivaci. Vystrkování nahého zadku je tedy v USA považováno za ústavní právo a svobodu a také tak chráněno. Naproti tomu v Senegalu strávil jeden irský student za stáhnutí si kalhot šest měsíců ve vězení.

Co vydrží hoši z US Army

Vystrkování nahého zadku je zcela jistě neslušné gesto.

Mělo by se ale posuzovat v kontextu jeho vyjádření. Je zcela něco jiného, pokud někdo nahý zadek ukáže dětem, které to může ranit, a je něco jiného, pokud ho vystrčí jako symbol svého politického postoje.

Trestání politických postojů vyjádřených nestandardními, ale pokojnými metodami, mezi které patří i vystrkování nahého zadku, nemá v demokracii místo.

Pokud je navíc adresováno americkým vojákům, kteří mají být připraveni k nasazení v boji v horkých konfliktech po celém světě, je představa, že se pohled na nahé pozadí protestujícího dotkne jejich jemnocitu, příliš úzkoprsá. (Pokud však jeho gesto pobouřilo okolo stojící ženy či děti, je to věc jiná.)

Ale i tak je to čin nehodný zájmu trestního práva, ale příhodný pro právo přestupkové.

Aleš Rozehnal pro Ústav nezávislé žurnalistiky