Onen den nastal 16. července 1439 a Jindřich VI. se pro nařízení nerozhodl jen tak z plezíru, roli nehrála ani snaha o pozvednutí morálních hodnot. A hlavně, dekret nebyl ani tak cílený na klasické polibky, jako na líbání na tváře při pozdravech.

Ve své době šlo o běžný pozdrav v katolickém světě (Anglie v té době byla ještě katolickou) a původ této vřelosti se dá vystopovat do antiky. Mimochodem – zatímco vášniví Francouzi a Italové se líbají na tvář a spíš symbolicky, středověcí Angličané volili intimnější variantu na rty, a to i bez ohledu na pohlaví.

Ač ve středověku neměli znalosti o moderní medicíně a pravých původcích onemocnění, vypozorovali, že šíření velmi nakažlivých nemocí souvisí s kontaktem s nakaženým. Poté, co ve druhé polovině 14. století morová epidemie vyhubila více než polovinu evropské populace, začaly být alespoň vyšší vrstvy, které o ničivé epidemii měly informace, obezřetnější.

Začaly se objevovat výzvy o udržování odstupu mezi lidmi, aby nedocházelo k šíření nemoci. Byť začátkem 15. století, kdy Jindřich VI. vládl, zřejmě nešlo v Anglii o epidemii moru jako takového (v té době bylo morem obecně nazýváno jakékoli podobné horečnaté onemocnění), nemoc se šířila stejně – zejména z člověka na člověka.

Jenže jak všem poddaným, i z těch nejnižších nevzdělaných tříd, vysvětlit souvislosti? Jindřichův parlament se proto rozhodl nic neokecávat a jednoduše nejriskantnější kontakt oficiálně zakázat.

Neexistují sice prameny, které by nám prozradily, jak byl zákaz dodržován ani jak bylo jeho plnění vymáháno, nicméně držel se ho i sám panovník. Ať už ze strachu z nemoci nebo proto, aby šel ostatním příkladem, se například vzdal tradice líbání prstenu.

Jen bohužel ani když už se epidemie Evropou prohnaly, Angličané vřelé líbání na rty při pozdravech už naplno neobnovili…