Želvy patří k nejstarším živočišným druhům na naší planetě, poprvé se objevily před více než 220 miliony let. S ohledem na schopnost přizpůsobit se prostředí se nakonec vyvinuly želvy suchozemské a vodní. V průměru to mohou dotáhnout na 30 až 200 let, přičemž ty suchozemské se zpravidla dožívají vyššího věku než jejich vodní kolegyně. Velmi důležitá pro jejich stáří je také jejich velikost. V současné době je nejstarší známou žijící želvou téměř 190letý samec želvy obrovské Jonathan na ostrově Svatá Helena v jižním Atlantiku. Přivezli ho sem v roce 1882 ze Seychel, kde se vylíhl zřejmě v roce 1832.

Důvodem dlouhověkosti těchto pozoruhodných zvířat je jejich extrémně pomalý metabolismus. Je ovlivněn tepovou frekvencí. Čím rychleji tluče srdce, tím vyšší je i látková výměna a tím rychleji zvíře stárne. Želvy mají díky svému nepříliš hektickému životnímu stylu relativně velmi pomalý tep.

Velký význam má i výživa. Většina druhů želv jsou všežravci, ty větší exempláře ovšem konzumují výhradně rostlinnou stravu, tedy žádné tuky ani cholesterol. Některé želvy to dokonce i několik měsíců vydrží bez jídla a pití, protože přijatou potravu velmi pomalu tráví. Také proto se pohybují tak pozvolna, mírně řečeno.

A pro dlouhý život je samozřejmě neméně důležité i bezpečné prostředí. Většina obřích želv totiž žije v oblastech, které jsou pro mnohé predátory nevhodné, a v neposlední řadě je před nimi chrání i krunýř. Ten dokáže rozlousknout jen málokterá šelma – například medojed.

Suma sumárum, tajemství dlouhého života u želv je velmi jednoduché: žádný spěch a stres, žádné nezdravé věci, žádné přejídání, žádní nepřátelé, hezky na suchu, pořádně tvrdé brnění – a hlavně klídek. Vezměme si z nich příklad.