Představte si situaci, že by vás třeba lev rafnul do ruky a vy jste ji mohli odhodit a utéct. Zachránilo by vám to sice možná život, ale ten už by nikdy nebyl jako předtím. A víceméně stejně se to má i s ještěrkami, byť jejich jedinečná stavba těla umožňuje ocásek odvrhnout, dokonce aniž by místo zlomu krvácelo. Tomuto jevu se říká autotomie.

Jakmile dejme tomu takový had chytne ještěrku za ocas, umí se zvířátko této části těla rychle zbavit a utéct. Zvlášť když predátorovu pozornost odvádí ulomený ocásek, který sebou dokáže stále ještě silně mrskat – minutu, někdy i déle.

Ale jako vždy je něco za něco. Ještěrka si sice zachrání život, ale bez ocásku je velmi omezená její pohyblivost, zvláště při šplhání. Je také handicapovaná, pokud jde o hledání partnera, a v mírném podnebí přichází o značnou zásobu tuku, který je nezbytný pro přežití při zimním spánku. Ocas je pro ještěrky tak důležitý, že některé z nich se dokonce navzdory riziku vracejí na "místo činu", aby případně dojedly zbytky vlastního ocasu, pokud je predátor nestačil zkonzumovat.

Čili zvířátko sice odhodí ocas, aby uniklo jisté smrti, ale pravděpodobně tím svou smrt pouze o něco oddálí – zvlášť když je nějakou dobu po útoku velmi zranitelné, protože už nemá co odhodit. Ocas samozřejmě ještěrkám doroste, ale regenerace trvá zpravidla dlouho, je pro ně vyčerpávající – a už to není nikdy ono. Nový ocas je menší, obvykle i jinak zbarvený, je vyztužen jen chrupavkou a v případě potřeby je pak třeba jej odvrhnout blíže tělu, v původním místě zlomu už to podruhé nejde.