Občas se do nás smutek vplíží potichu jako večerní stín. Jindy nás zasáhne náhle, bez varování, jako ledová sprcha. V těch chvílích, kdy je nám těsno v srdci, saháme často po jídle. Ne z hladu. Ne z chuti. Ale z potřeby zaplnit prázdno, které nám smutek vyryl hluboko do těla. Emoční jedení je něžný, ale zrádný způsob, jak se postarat o své bolavé nitro.

Jídlo jako útěcha

Když jsme smutní, naše tělo touží po bezpečí. A jídlo ho umí navodit. Něco teplého, měkkého, známého. Horká čokoláda, bramborová kaše, těstoviny s máslem, kousek koláče od babičky… tělo ví, co dělá, jídlo bohaté na cukry a tuky totiž stimuluje uvolňování serotoninu a dopaminu- neurotransmiterů dobré nálady.

Ale pozor. Smutek na talíři nezaženeme natrvalo. Mnohdy po jídle přichází výčitky. Pocit ztráty kontroly a nový smutek, tentokrát nad sebou samými.

Co se děje v mozku?

Psychologové i neurovědci dnes dobře rozumějí tomu, proč je emoční jedení tak časté. Stres a negativní emoce aktivují části mozku, které jsou zodpovědné za impulzivní chování. Zároveň potlačují činnost čelního laloku, oblasti, která nám pomáhá se rozhodovat a brzdit přehnané reakce. Výsledek? Snadněji sáhneme po jídle, i když víme, že bychom raději šli na procházku nebo si dali horkou vanu.

Zvláště ženy jsou podle výzkumů k emočnímu jedení náchylnější, protože často od dětství vnímají jídlo jako zdroj útěchy, odměny i lásky. U mužů se emoční jedení objevuje častěji ve spojení se stresem a tlakem na výkon.

Kdy zbystřit?

Emoční jedení není žádná ostuda. Každý občas hledá v čokoládě útočiště. Ale pokud se jídlo stane hlavním způsobem, jak zvládat bolest, je třeba si toho všimnout.

Zde jsou signály, že už nejde jen o výjimečný „slabý“ moment:

• jíte, i když nemáte hlad,
• jíte velmi rychle a nekontrolovaně,
• po jídle cítíte vinu nebo stud,
• saháte po jídle hlavně v době stresu, nudy, osamělosti nebo úzkosti,
• přibíráte nebo naopak extrémně kontrolujete váhu v reakci na emoce.

V takovém případě může být užitečné promluvit si s psychologem, protože si zasloužíte porozumění.

Co můžeme udělat jinak?

Emoční jedení je často jen signál. Volání o pozornost. Zkusme naslouchat, co nám tělo i duše chtějí říct.

Zpomalte. Všímejte si, kdy saháte po jídle. Je to hlad, smutek, úzkost nebo nuda?

Vytvářejte rituály. Nechte jídlo být tím, čím je- péčí o tělo. Ne trestem, ne odměnou. Zkuste jíst v klidu, bez obrazovek, v tichu.

Mluvte. Sdílení je silný lék. I jeden upřímný rozhovor může zmírnit napětí, které jinak řešíme sušenkami.

Dopřejte si laskavost. Místo kritiky si dopřejte soucit. Ne vždy musíme být silní. A ne každé selhání je slabost.

Smutek přejde. Láska k sobě může zůstat

Smutek, ten starý známý, občas přijde znovu. Ale nemusíme ho přejídat. Můžeme ho přijmout, pochopit. A možná i obejmout tichou meditací, teplým čajem, nebo pohlazením, které si dáme sami. A jídlo pak může být zase tím, čím bylo kdysi- radostí, ne únikem.