Třiatřicetiletá žena mající problémy se svojí sexuální identitou a v minulosti léčená z důvodů psychických problémů v pražském nákupním středisku ubodala nic netušící ženu, kterou nikdy předtím neviděla.

Stalo se tak ten v den, kdy byla propuštěna z Psychiatrické nemocnice Bohnice. Syn zavražděné dal průchod svému hněvu v otevřeném dopise, ve kterém uvedl, že za vraždu nese vinu i osoba odpovědná za to, že vraždící žena byla z psychiatrické nemocnice propuštěna.

Zlý nebo nemocný?

Emoce syna zavražděné ženy je naprosto pochopitelná. Navíc případ vypadá jednoznačně. Psychicky narušená osoba byla propuštěna z psychiatrického zařízení a ještě ten den vraždila. K jejímu propuštění tedy muselo dojít buď lajdáckostí lékaře, nebo stanovením chybné diagnózy.

Situace však není tak jednoduchá. Většina lidí se domnívá, že lidé, kteří vraždí bez motivu, jsou psychicky nemocní, šílení nebo nesvéprávní. Není však tomu tak vždy. Samozřejmě, že existuje mnoho vrahů bez příčiny, kteří jsou psychopati, nebo mají manické stavy. Existuje však mnoho takových vrahů, kteří jsou duševně naprosto zdrávi.

Žena, která vraždila v nákupním středisku, mohla sice mít psychické problémy, ale tyto problémy nemusely mít s jejím vražděním vůbec nic společného. Mohly mít např. souvislost s její nevyjasněnou pohlavní identitou. Její nebezpečnost tak nemusela být rozpoznatelná ani pro odborníky.

Někteří lidé jsou prostě zlí, což není žádná psychická choroba. Je to morální charakter, který nemá s psychickým zdravím nic společného. Aristoteles popsal zlé lidi jako lidi, kteří neustále konají zlé věci. Zlí lidé netrpí žádnou psychózou nebo poruchou vnímání. Zlí lidí vědí, že to, co dělají, je špatné, ale přesto se rozhodnou tuto špatnost učinit. Jednají se zlým záměrem. Nestarají se o to, jak škodí jiným, nebo z toho mají dokonce potěšení.

Zlí lidé nejsou schopni empatie. Nejdůležitější jsou pro ně jejich potřeby a tužby. Jsou sobečtí, sebestřední a narcističtí. Ostatní lidé mají pro ně cenu jen do té míry, do které uspokojují jejich tužby nebo je mohou využít. Nevnímají emoce druhých lidí nebo jejich utrpení, nejsou schopni vidět svět z perspektivy jiného člověka, a tudíž nemají žádný respekt k jeho právům.

Ostatní lidské bytosti jsou pro ně pouze objektem, který umožňuje jejich brutalitu nebo krutost. Zlo, které je v nich ukryto, nemá žádnou diagnózu a nemůže ho odhalit sebevětší odborník. Zlo je tedy zcela něco jiného než schizofrenie nebo manické stavy.

Co by řekl Akvinský a co Sartre?

Někdy jsou však tito zlí lidé označováni jako sociopaté nebo osoby, které mají antisociální poruchu osobnosti klasifikovanou jako mentální a behaviorální poruchu v klasifikačních manuálech pod označením ICD-10 (1992), popř. DSM 4-TR, a z tohoto důvodu jsou podle stávajících psychiatrických standardů považování za duševně nemocné.

Tato duševní porucha je však definována termíny morální deviace. Příslušná diagnóza je stanovena tehdy, pokud se tyto osoby chovají protiprávně, lžou, jednají impulsivně, jsou lhostejní k bezpečí druhých a nemají výčitky svědomí.

Antičtí právní teoretikové, mezi které můžeme řadit zmiňovaného Aristotela, středověcí teoretikové jako byl sv. Tomáš Akvinský, ale i současní jako byl Erich Fromm, by s takovou diagnózou neměli problémy. Podle těchto teoretiků je přirozenou lidskou tendencí být normální, a ti, kteří se od této tendence odchylují, jsou duševně nemocní.

Považují lidi za přirozeně společenské bytosti a ti, kteří vraždí, znásilňují a kradou, se odchylují od morálního řádu přírody.

Naproti tomu existencialisté jako byl Jean-Paul Sartre tvrdí, že všechny morální standardy jsou lidským výtvorem a že tudíž neexistuje žádná lidská přirozenost nebo přirozené zákony, podle nichž by se dalo usuzovat na mentální zdraví či poruchu. Podle nich lidé nejdříve existují a teprve poté definují, kým jsou.

Zlý člověk si tak vytvořil svoji vlastní přirozenost prostřednictvím své životní volby a nese za to plnou odpovědnost. Lidé, kteří porušují etické, morální či právní standardy tak podle nich nejsou psychicky nemocní. Tito lidé měli svobodnou životní volbu, jakým typem člověka se stanou, a za tuto volbu jsou plně odpovědní.

Neodhalitelné nebezpečí

Z výše uvedeného popisu sociopatie antisociální poruchy osobnosti vidíme, že tato duševní choroba je do určité míry mýtem. Pokud lidé porušují určité etické, společenské nebo právní normy a jsou označováni v některých případech jako mentálně nemocní, je to vlastně pouze jiné označení toho, že jsou zlí.

Termíny jako je sociopat nebo osoba s antisociální poruchou osobnosti, jsou ve skutečnosti morálním soudem skrytým za psychickou chorobu. Dávat psychologické označení morálně nebo právě neakceptovatelnému chování, je z podstaty věci pochybné.

Problémem však je, že tito lidé jsou prakticky nedetekovatelní.

Aleš Rozehnal pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Autor je advokát. Přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách