Prezidentská volba v Česku se opět pomalu mění ve frašku, a to ještě útrpnější než kdy předtím. Každé předchozí hlasování o hlavě státu svádělo k dojmu, že se z proběhlých událostí poučíme a podruhé se už opakovat nebudou. Stále zřetelněji se ukazuje, že to je jeden velký omyl.

V minulé volbě se vyskytly zmatky kolem kontroly podpisů pod peticí přinejmenším 50 tisíc občanů, která je jedním z možných způsobů, jak se stát prezidentským kandidátem. Někteří uchazeči tak byly ministerstvem vnitra vyřazeni pro vysokou chybovost v sebraných podpisech.

Jana Bobošíková byla ze seznamu kandidátů vyškrtnuta, aby mezi ně následně byla Nejvyšším správním soudem znovu vrácena. Řešilo se, že ministerstvo zvolilo špatný vzorec pro odpočet neplatných podpisů. S napětím se rovněž čekalo, jak dopadne ústavní stížnost Tomia Okamury.

Za pět let se podařilo změnit aspoň to, že podpisy pod peticí občanů musí být doplněny číslem jejich občanského průkazu, čímž se minimálně zčásti zlepší kontrola pravosti podpisů. Nyní pro změnu čelíme nejasnostem kolem toho, zda jednotliví poslanci či senátoři mohou navrhnout více prezidentských kandidátů. Ještě v roce 2012 vykládalo ministerstvo vnitra prováděcí zákon k přímé volbě prezidenta tak, že to možné není.

Letos ovšem změnilo názor a tvrdí, že věta ve zmíněném zákoně "Navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan mohou podat pouze jednu kandidátní listinu." znamená pouze to, že stejná skupina navrhujících poslanců a senátorů nemůže navrhnout více kandidátů, ale pokud jeden senátor či poslanec bude součástí různých skupin, které navrhnou odlišné kandidáty, tak navrhující poslanec či senátor může navrhovat více kandidátů.

Popravdě je to blázinec, a ještě si s tím užijeme. Hned několik senátorů totiž navrhlo více kandidátů. Situace je o to peprnější, že kdyby se ministerstvo řídilo svým dřívějším výkladem, nemohlo by uznat kandidaturu Mirka Topolánka. Právě bývalý premiér rozpoutal svou kandidaturou nemalou senzaci a to právem.

Do vyjetých kolejí

Na jeho kandidatuře je pozoruhodné především to, nakolik nás vrací k minulé volbě. I když to na první pohled není patrné, některé rysy obou soubojů o post hlavy státu a rozložení pozic na bitevním poli se sobě začínají podobat.

Pomiňme detaily a zaměřme se na několik shodných znaků. V obou případech kandidoval bývalý premiér a někdejší předseda jedné ze dvou tehdy hlavních politických stran, který se po několika letech rozhodl vrátit do vysoké ústavní funkce. V roce 2013 to byl Miloš Zeman, nyní Mirek Topolánek.

Obou voleb se účastnil uchazeč, který v té době zastával význačnou exekutivní funkci. Před lety to byl Karel Schwarzenberg jako ministr zahraničních věcí, teď Miloš Zeman coby prezident republiky. O post hlavy státu se v minulé i aktuální volbě ucházel bývalý šéf uznávaného státního úřadu či veřejné instituce, jednou to byl někdejší předseda Českého statistického úřadu Jan Fischer, podruhé bývalý předseda Akademie věd České republiky Jiří Drahoš.

Boj s establishmentem a kamarád v base 

Topolánkovi v této souvislosti hraje do karet řada věcí. Všichni mu sice budou předhazovat Marka Dalíka, ale Topolánkova pozice by byla mnohem těžší, kdyby se Dalík natrvalo vyvlékl z vězení, což by veřejnost mohlo utvrdit v názoru, že spravedlnost u nás platí jen pro někoho. Chvíli to dokonce vypadalo, že se tak skutečně stane, když Nejvyšší soud nařídil jeho propuštění na svobodu.

Nyní může Dalíkova situace Topolánkovi paradoxně pomoci. V osobě bývalého premiéra přichází na scénu někdo, kdo byl léta mimo politiku a kdo má svého kamaráda a někdejšího spolupracovníka za mřížemi. Snadno tak může hrát na podobnou notu jako Miloš Zeman v minulé volbě: zkušený politik a silná osobnost náhle vystupuje z mlhy a vyzývá na souboj establishment.

Před pěti lety to byla Nečasova a Kalouskova vláda, vůči které se vymezil Zeman, teď je to naopak mocenský blok současného prezidenta a Andreje Babiše, vůči kterému se vyhranil Topolánek. A toho, kdo bude tvrdit, že je sám s establishmentem úzce spjatý a je součástí vlivových struktur, může ubít argumentem, že kdyby to byla pravda, nemá svého přítele ve vězení. 

Zeman, Topolánek a jejich show 

Ostatní kandidáti mohou být velmi snadno zatlačeni do pozadí, protože dvojice Zeman-Topolánek mezi sebou vytvoří hlavní konfliktní linii celé prezidentské volby a tím na sebe nabalí veškerou pozornost. Pro další uchazeče tak bude velice obtížné si uzmout patřičný prostor a prosadit se.

Dokreslující drobností je to, že stejně jako bylo pro Miloše Zemana v minulé volbě důležité, že svého kandidáta tehdy nenavrhli komunisté, kteří uvažovali o Vladimíru Remkovi, jehož později Zeman jmenoval velvyslancem v Rusku, může být Topolánek rád, že nekandidoval teplický primátor a místopředseda senátu Jaroslav Kubera. Jejich kandidatury by se o sebe tloukly a oba pánové by si navzájem lezli do zelí.

Opakuje se také to, že proti kandidátovi establishmentu se objevují dost zlé podpásovky. Zvěsti o tom, že Miloš Zeman během pár měsíců umře na rakovinu, které rozšířil brněnský politik Svatopluk Bartík, jsou ze stejné sorty jako útoky na Karla Schwarzenberga kvůli jeho původu, příbuzným a mluvě, které se vyskytovaly v předchozí volbě, a to i kdyby se nakonec ukázaly jako pravdivé.

To neznamená, že naznačený vývoj nelze zvrátit a není jiná možnost než spadnout do vyjetých kolejí z přelomu roku 2012 a 2013. Může se stát, že se Jiří Drahoš předvede jako zarputilý bojovník, který se nenechá vytlačit ze zorného pole veřejnosti, přejde do ofenzívy a předvede lepší show než jeho protivníci, protože koneckonců přímá volba prezidenta není nic než divadlo, kde je třeba zaujmout.

To samé platí pro Michala Horáčka, který má oproti Drahošovi tu výhodu, že není v pozici favorita a má přeci jen větší zkušenost s tím, jak zacházet s publikem. Topolánkův tah nás tak spolu s dalšími opakujícími se jevy vrací zpátky k minulé prezidentské volbě a nám zbývá jediné: zkoušet to stále znovu a znovu a poučit se.