Bývalý prezidentský kandidát a dnes senátor působící v klubu Starostové a nezávislí Marek Hilšer nedávno oznámil svůj záměr kandidovat v příští volbě hlavy státu. V té minulé těžil z toho, že byl ze všech kandidátů nejmladší, byl neokoukaný a část voličů z něj mohla mít pocit, že do předvolební vřavy vnáší něco nového.

Byl průbojný, lehce konfliktní a v debatách, které se nesly spíše v přátelském duchu, byl občas jediný, kdo je narušil a vystartoval proti svým konkurentům. Přitom však jasně deklaroval hodnoty a principy, kterých se chce držet, a oproti kandidátům jako Miloš Zeman, Mirek Topolánek nebo i Jiří Drahoš mohl vyvolávat dojem jisté svěžesti a neopotřebovanosti.

Co se týče věkové struktury devítky kandidátů, kteří se účastnili volby prezidenta v roce 2018, Hilšer skutečně vyčníval. Se svými 41 lety byl jediný, kdo ještě neoslavil padesátiny. Většina uchazečů o funkci prezidenta patřila mezi šedesátníky a sedmdesátníky, padesátníci zde byli jen dva (Pavel Fischer a Jiří Hynek).

Výsledek, kterého Hilšer v prvním kole volby dosáhl – 8,83 procenta, tedy necelých 455 tisíc hlasů – nakonec nebyl vůbec špatný. Na to, že se celou dobu stylizoval do role občanského kandidáta, který do prezidentského souboje jde bez větších finančních prostředků, podpory či zázemí a který si všechno odpracoval tak nějak skoro sám, to byl relativní úspěch. Zvlášť ve srovnání s dalšími kandidáty, kteří na tom v tomto ohledu byli nesrovnatelně lépe.

Michal Horáček získal jen o málo více (9,18 procenta neboli 472 643 hlasů) a bývalý premiér Mirek Topolánek dokonce dvakrát méně (4,3 procenta, respektive 221 689 hlasů). Ovšem to byla minulá volba. Ta nadcházející přinese zase něco jiného.

Prezidentská kandidatura jako služba veřejnosti

Jaký má smysl, aby Hilšer kandidoval podruhé? Může zopakovat to, co se mu podařilo v předchozí volbě? A není to málo? Neměla by jeho druhá prezidentská kandidatura význam jen za předpokladu, že by přinesla něco navíc, co v té první nebylo? Ať už větší šanci vyhrát a stát se prezidentem, nebo nějaká zásadní a pro Českou republiku prospěšná témata či návrhy, kam ji dál posouvat a co a jak zlepšovat.

Hilšer na svém webu píše: "Zisk bezmála půl milionu hlasů v předešlých prezidentských volbách a následné zvolení do Senátu mě utvrdilo v tom, že veřejná služba má smysl. Že stojí za to snažit se poměry v naší zemi zlepšit, i když se někdy může zdát, že nelze s věcmi pohnout a běžný občan nenalezne zastání."

Usilovat o lepší poměry v naší zemi ale Hilšer nemusí hned nutně jako hlava státu. Klidně může několik volebních období strávit v horní komoře parlamentu a vykonávat veřejnou službu tam a až později se ucházet o post nejvyšší. Není kam spěchat, času má dost.

Dá se namítnout, že jako prezident by s věcmi mohl "pohnout" více než jako senátor. Možná však v případě Hilšera platí, že dokud na nějaké odlišné pozici nepředvede, co umí, a jádro jeho aktivity nebude spočívat v tom, že někam kandiduje (ať už na Hrad či do Senátu), sbírá podpisy a vede kampaň, nebude mít výraznější šanci stát se hlavou státu.

Hilšerova prezidentská kandidatura je tažená především jeho umanutostí. Docela dobře by tak mohl kandidovat v každé následující volbě (stačilo by, aby ho svým podpisem podpořilo 50 tisíc občanů nebo 20 poslanců či 10 senátorů), dokud by mu zdraví sloužilo, a doufat, že tentokrát to už najisto vyjde. Může to zkusit třeba ještě pětkrát nebo i sedmkrát. Postupně by byl stále více směšný a málokdo by ho bral vážně.

Prázdnotou dunící vize a roky věnované kampani

Na to jít touhle cestou má Hilšer právo. Ve výsledku plýtvá nejen svou energií a časem, ale navíc nezodpovědně nakládá s mandátem senátora, který obdržel. Místo aby se ho snažil co nejvíce a nejsmysluplněji využít, chce se následující roky věnovat prezidentské kampani bez toho, že by poskytl alespoň základní odpověď na to, k čemu to celé je nebo proč by měl zrovna teď uspět, když jednou již selhal a nevypadá to, že by se od té doby v jeho prospěch něco změnilo. Kromě toho, že se stal nepříliš viditelným členem horní komory.

Z Hilšerovy ohlášené kandidatury snad nejvíce ze všeho čouhá, že jde o kandidaturu pro kandidaturu. Nemá žádný větší přesah a je zabalená do natolik vágních a obecných slov a vět, že ve skutečnosti skoro nic neznamenají. Senátorova kandidatura tak duní prázdnotou, což je patrné už z toho, jak ji na svých webových stránkách on sám zdůvodňuje.

"Budu kandidovat proto, abych pomohl uskutečnit vizi, v niž věřím. Vizi sebevědomé republiky stojící na lidech, kteří se nebojí. Nebojí se problémů, které přináší dnešní svět, protože je nevnímají jako hrozbu, ale jako příležitost. Nebojí se naslouchat ostatním, protože vědí, že úspěch se rodí z respektu a spolupráce. Nebojí se podat pomocnou ruku těm, kteří ji potřebují. Nebojí se trvat na tom, že stát a jeho instituce má sloužit lidem, nikoliv naopak. A nebojí se hájit svoje právo na svobodu, bez ohledu na to, jak silný je protivník,“ zdůrazňuje Hilšer.

Je opravdu funkce prezidenta pro naplnění Hilšerovy vize tak podstatná? Nemohl by pro ni udělat více, kdyby se intenzivně zapojil do stranického života, například právě v hnutí STAN, a pomohl mu dosáhnout co nejlepšího výsledku v nadcházejících sněmovních volbách? A jednou se třeba stal ministrem nebo dokonce předsedou vlády? Hilšer se ovšem vydal jinou cestou a raději se upnul na prezidentský post.

Neúnavný bojovník a chybějící přitažlivost

Hlava státu má samozřejmě určitou symbolickou roli a může ovlivnit to, jaká ve společnosti panuje atmosféra, a zčásti možná i to, jak o sobě sami občané smýšlejí (byť v tomhle směru bych její význam nepřeceňoval).

Aby však prezident rozpoznatelně přispěl k tomu, co by senátor rád, musel by být osobností, která na veřejnost působí jako nezpochybnitelný vzor a autorita a která má jednoznačný respekt a uznání dané svým životním příběhem, zkušenostmi, zkrátka tím, co má za sebou. Je někým takovým Marek Hilšer?

Problém není v tom, že by Hilšer byl osamělý bojovník a voják v poli, který si jede svou a na nikoho dalšího moc nehledí. To by v principu nemuselo vadit. Ovšem musel by být něčím zajímavý a přitažlivý. Jeho životní dráha či osobnost by musely táhnout a vzbuzovat zájem. Nebo by se přinejmenším musel stát nositelem nějakého stěžejního tématu.

Ani jedno z toho však zatím pro Hilšera neplatí. Dokud se to nezmění, budou jeho prezidentské kandidatury sympatické hlavně tím, s jakým nadšením a odhodláním se vrhá do předem prohraných bitev. Jako neúnavný outsider tak možná v příštím zápolení o post hlavy státu pár jednotek procent příznivců osloví. Stojí to ale za tu námahu a vynaložené úsilí?