Báječná země s deseti miliony naštvaných lidí. Portrét českého národa

MAGAZÍN - Magazín autor: red

Je vlastně dosti s podivem, že se za poslední třicet let do pokusu popsat Čechy a Češky jako národ se specifickými vlastnostmi, vadami, ale i přednostmi, nikdo nepustil. Troufl si na to až ekonom a bývalý viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl. O něm je známo, že mu nechybí ani sebevědomí, ani schopnost vysvětlovat i složité věci poměrně jednoduše, i když rázně, píše Robert Břešťan na webu Hlídací pes.

Mojmír Hampl jde jako autor třeba i proti sílícímu vnímání devadesátých let coby doby tunelářů a mafiánů

Mojmír Hampl jde jako autor třeba i proti sílícímu vnímání devadesátých let coby doby tunelářů a mafiánů , zdroj: Dan Materna / MAFRA / Profimedia

Proto také jeho kniha nazvaná Pro Čechy je nebe nízko (inspirací je anglické přísloví o tom, že "sky is the limit") možná leckoho nadzdvihne.

Třeba už jen kvůli pocitu, co že si to ten ekonom, bývalý viceguvernér ČNB (ale mimochodem v osobní "prehistorii" i redaktor týdeníku Respekt či mluvčí ODA), dovoluje pouštět se daleko za hranice domovské vědy – až k psychologii, sociologii či historii.

Kdo udává do Bruselu

Ne každý třeba bude souhlasit s jeho příznivým pohledem na osobnost Edvarda Beneše. Někdo možná zvedne obočí nad tím, že TGM "byl řečeno dnešním slovníkem progresivista par excellence: hájil na svou dobu tak excentrické věci jako osmihodinovou pracovní dobu nebo volební právo žen".

Mojmír Hampl jde jako autor třeba i proti sílícímu vnímání devadesátých let coby doby tunelářů a mafiánů. "Devadesátá léta, která si dnes řada lidi oškliví, jsou dodnes základ naší prosperity. Sláva za devadesátky, kdy byli lidé ještě hladoví a sami od sebe se snažili o něco usilovat a bohatnout," píše Hampl.

"Po počátečním nadšení z budování tržního hospodářství a demokracie v devadesátých letech se politicky souboj pro běžného Čecha zjednodušil na dvě hesla, na frustrační slogany: někdo nás okradl a zlí cizáci nám škodí a okrádají nás," dodává v jiné části knihy.

Ani ten největší škarohlíd by ale neměl popřít, že se portrét českého národa a národní povahy Hamplovi podařilo sepsat svižnou a čtivou formou. A navíc – což už v tuzemské veřejné debatě bohužel přestává být zvykem – názory a postřehy jsou opřené nejen o vlastní pozorování a zkušenosti, ale i o data, fakta a argumenty.

Bezmála dvousetstránkovým textem prostupují i některé podpůrné historky ze života. Třeba o tom, jak Hamplův kamarád ze studií a toho času (nejmenovaný) úředník ministerstva financí vypráví, že statisticky vzato "naprosto nejvíce udání od občanů jedné země na občany téže země přichází do Bruselu z Česka".

I takový detail jistě něco o národní povaze vypovídá.

Národ drobných střádalů

I s ohledem na profesi autora lze za nejsilnější pasáže knihy označit ty, které se dotýkají ekonomiky.

Jak píše Hampl, ve věcech peněz "jsme němečtější než Němci", rysem Čechů je finanční konzervatismus, spořivost, jsme drobní střádalové, nemáme rádi dluhy a pocit, že jsme za něco zaplatili víc, než jsme nezbytně nutně museli. Což ostatně Hampl veřejně říkal i v době svého působení v ČNB.

Z toho také plyne jeho postřeh, že i "domácí politický populismus musí být vždy paradoxně i rozpočtově odpovědný". Vítězem debaty tedy není ten, kdo všem všechno dá a nadělá při tom velké dluhy, ale ten, kdo sice rozhazuje, ale zároveň zařídí (nebo se tak aspoň tváří), že veřejné rozpočty zůstanou pod kontrolou.

V Česku se zkrátka vládne přes kalkulačku, z čehož plyne i mimořádná váha, jakou v našem systému výkonné moci zaujímá ministerstvo financí.

"Velké vize, na něž se pak hledají peníze, obvykle nejsou, logika je opačná – dokud v Letenské (sídlo ministerstva financí, pozn. red.) nenajdou peníze, nechoďte s vizemi," píše Hampl.

Na tenčí půdu se pouští Hampl třeba u tématu Češi a náboženství. Nutno ale uznat, že jeho teorie o tom, že za tuzemským silným ateismem je "nekonečná dějinná únava a nakonec rezignace na vše, co souvisí s organizovaným uctíváním Boha", přinejmenším stojí za zamyšlení.

Autor připomíná i tezi britského spisovatele Gilberta Keitha Chestertona o tom, že, "jakmile lidé přestanou věřit v Boha, tak ne, že by nevěřili ničemu, naopak, uvěří úplně všemu".

Tím pak Hampl vysvětluje i to, proč "v Evropě není pověrčivějšího národa, než je ten náš". Ilustruje to jak na značné popularitě horoskopů, nejrůznějších věštců, léčitelů i šarlatánů, ale také na pro Čechy typicky neuvěřitelně rychlých přesunech z poloh "pche, to nedá" do polohy "ty jo, dal to, to je fakt bůh" – ať už jde o sportovní výkony reprezentantů či zbožšťování těch, kteří si to zaslouží jen stěží.

Jde to tak daleko, že adorován může by i vrah (propuštěný Kajínek) či alkoholik (nejmenovaného politika nechť si čtenář zde i v Hamplově knize dosadí sám).

Černí pasažéři společnosti

Jak píše Hampl, český přístup je malomyslný a sebeshazující, nevěříme si, podceňujeme se, lepší je pro nás hra na jistotu, pohyb při zemi.

Řada Čechů se veze jako černí pasažéři vlastní společnosti: neberou společný stát, společnou obec, ani společné části domu jako svůj majetek. Nechodí k volbám ani na schůze vlastníků nemovitosti. Ale naopak anonymně kritizovat, šířit pomluvy, případně poslat udání na úřad – to nám jde dobře.

Vyznění knihy ale není tak bezútěšné, jak by se z předchozích odstavců mohlo zdát. Česko je báječnou zemí, i když v ní žije deset a půl milionu permanentně naštvaných lidí.

Hampl proto jen netepe, ale nabízí návrhy a teze, co s tím, jak si to naše české nebe o něco (nebo raději o hodně) zvýšit. Ty nechť si už ale zájemce přečte v samotné knize.

Jako ochutnávku v následujících dnech na HlídacíPes.org nabídneme několik ukázek z textu.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Tagy: Česko Česká republika domácí kniha vzpomínková kniha historie česká historie ČNB Češi

Zdroje: HlídacíPes.org