Volba příští hlavy státu je daleko, přesto opakovaně zaznívá, kdo svoji kandidaturu nevylučuje a kdo ji rozhodně nechává ve hře. Velmi zajímavé bylo v tomto ohledu nedávné vyjádření bývalého prezidentského kandidáta a někdejšího předsedy Akademie věd ČR Jiřího Drahoše, který v rozhovoru pro Deník uvedl, že jeho kandidatura je rozhodně ve hře.

Jedním z důvodů je podle něj narůstající množství lidí, kteří ho s touto otázkou oslovují. Dotazy na jeho opětovnou kandidaturu se prý "rychle množí". Senátor a předseda senátního Výboru pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice však říká, že termín voleb je ještě hodně vzdálený a bylo by nezodpovědné kandidaturu vyhlašovat již nyní.

Prezidentské klání, které se má uskutečnit na počátku roku 2023 (pokud se nestane něco nepředvídatelného), tak může být zvláštní tím, že se ho zúčastní také neúspěšný uchazeč nebo dokonce i více kandidátů z předchozího hlasování. V prvních dvou přímých volbách, které jsme dosud zažili, se pokaždé objevili zbrusu noví kandidáti kromě Miloše Zemana, který v roce 2018 mandát prezidenta obhajoval. Ve třetí to může být jinak.

Kromě Jiřího Drahoše v ní může nastoupit i další z adeptů na post hlavy státu z minulé volby Pavel Fischer, který už loni na podzim, když byl zvolen senátorem za Prahu 12, uvedl, že na prezidentskou volbu se chce připravit, aby s ním voliči mohli počítat.

Přelomová volba hlavy státu

Pokud by se Drahoš i Fischer za necelých tři a půl roku o prezidentský úřad ucházeli, byla by to nová situace. Oba mají za sebou už jednu zkušenost hradní kandidatury, kdy sice neuspěli, ale dosáhli velmi dobrých výsledků. Fischer byl v prvním kole v pořadí třetí s 526 694 hlasy a Drahoš ve druhém kole s 2 701 206 hlasy dýchal Miloši Zemanovi na záda. Stačilo by něco málo přes 153 tisíc hlasů, a porazil by ho).

Oba jsou nyní senátory a předsedy výborů v horní komoře parlamentu (Fischer vede Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost). Jejich pozice pro opětovnou kandidaturu tak není špatná. Navíc nadcházející volba hlavy státu bude v jistém ohledu přelomová, proto se nelze divit, že je oba znovu láká.

S trochou nadsázky o ní můžeme hovořit jako o začátku nové éry, kdy po trojici prvních prezidentů – Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman – vstoupíme do dalšího období po listopadu 1989 s někým, kdo už nebude patřit mezi nejvýznamnější politiky spojené se začátkem polistopadového režimu, kteří bezesporu (ať už kladně či záporně) zásadním způsobem ovlivnili politické dění u nás.

Dost možná půjde také o generační změnu. Václav Havel byl ročník 1936, Klaus se narodil v roce 1941 a Zeman je ročník 1944. Může se stát, že příští prezident či třeba prezidentka bude o dvacet, nebo dokonce o třicet let mladší než současná hlava státu, a bude narozená v šedesátých, případně sedmdesátých letech.

Výjimkou by byl Jiří Drahoš, který je jen o necelých pět let mladší než Zeman. Naproti tomu Pavel Fischer je ročník 1965. Z dalších, kteří svoji prezidentskou kandidaturu nechávají otevřenou nebo o kterých se v této souvislosti uvažuje, je to třeba Václav Klaus mladší (1969) nebo předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula (1967).

Nástup mladších ročníků

Je zřejmé, že do nadcházejícího prezidentského souboje tentokrát výrazněji promluví generace narozená v šedesátých letech. Lidí, jejichž jméno už někdy ve spojení s prezidentskou volbou zaznělo a kteří by do této kategorie patřili, je samozřejmě více: evropská komisařka Věra Jourová, ředitel neziskové organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, moderátor a ředitel TV Barrandov Jaromír Soukup.

O slovo se pravděpodobně přihlásí i více kandidátů ještě o dekádu mladších. Takovou kandidátkou by mohla být třeba vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová, europoslanec a bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, bývalý předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek nebo ekonom Tomáš Sedláček.

Ve volbách v roce 2013 a 2018 se o post prezidenta pokaždé ucházelo devět kandidátů a kandidátek. Před šesti lety převažovali ti narození ve 40. a 50. letech (tři a tři) a vyskytl se zde také jeden narozený ve 30. a dva v 60. letech. V minulé volbě opět dominovali adepti s datem narození ve 40. a 50. letech (dokonce čtyři a dva), dva byli narození v 60. a jeden v 70. letech. Příští výběr hlavy státu by se mohl lišit v tom, že právě těch skokově přibude (a kdoví, zda se neobjeví i mladší), a možná dokonce budou poprvé převládat.

Po éře Havla, Klause a Zemana bude nanejvýš symbolické, s kým novou etapu začneme. Je docela dobře možné, že tahle volba přiláká nejenom více mladších ročníků, ale třeba i žen. V roce 2013 sice kandidovaly tři (tedy třetina uchazečů), ovšem v minulé volbě ani jedna. To, že se na Slovensku stala prezidentkou Zuzana Čaputová (mimo jiné rovněž narozená v 70. letech), může také leckoho povzbudit či inspirovat.

Projekční plátno společenských střetů

Už teď se dá říct, že prezidentské zápolení bude opět spojené se společenským střetem a že různé konflikty a pnutí, které jsou ve společnosti přítomné, se promítnou i do volby hlavy státu. A jak to už bývá, o to více nabydou na intenzitě. Pozitivním úkazem tak mohou být ti potenciální kandidáti a kandidátky, kteří budou různá společenská dělení a škatulky překračovat a vybočovat z nich.

Určitý potenciál proto má Pavel Fischer jako bezesporu konzervativní politik, který má jistou schopnost oslovit i velkou část liberálního tábora, což se už dvakrát prokázalo - nejprve v prezidentské volbě, posléze ve volbách do Senátu.

Podobně je na tom také zmíněný odborářský předák Středula, který je sice jednoznačně levicově profilovaný, zároveň však jako kultivovaný a vzdělaný člověk, přitom s odborářským zázemím a s citem pro to, co lidé z různých koutů republiky a s odlišnou životní zkušeností snesou, by mohl přemostit hodnotová a kulturní štěpení a brát voliče bez ohledu na jejich vzdělání, věk a další atributy. I když samozřejmě záleží, nakolik se kdo zasekne na tom, že jde o odboráře, a jakým způsobem s tím případně bude pracovat samotný Středula.

Čím více podobných lidí bude kandidovat, tím lépe. Naopak bylo by nanejvýš užitečné, kdyby do hry vstoupili i jiní zajímaví lidé, kteří dnes třeba ještě nejsou tak známí, ovšem mají co nabídnout, co se týče životních zkušeností a náhledu na svět, a jejich kandidatura sama o sobě by mohla být přínosem a osvěžením.

Ostatně možná je čas na trochu odvahy a neotřelých nápadů. A pokud se prezidentem či prezidentkou pokusí stát někdo, u koho to na první pohled může působit zvláštně či nečekaně, tak proč to nezkusit? Nemile zaskočit mohou i staré známé firmy, proč se tedy bát toho vytáhnout někoho nového, překvapivého, o kom se v této souvislosti zatím nemluvilo? Není před námi ojedinělá příležitost, kterou by stálo za to využít? Opravdu je toho tolik co zkazit?

Když bývalý hokejový brankář Dominik Hašek ke své prezidentské kandidatuře pro Rádio Impuls prohlásil, že všechno je možné, vyvolalo to kritiku a posměšky. Na druhou stranu: skutečně by bylo něco tak strašného na tom, kdyby se někdo jako Hašek stal hlavou státu? Dělal by nám ostudu? Snad. Všímal by si jí okolní svět více než té, kterou jsme zažívali doposud, přestože sportovce, zpěváky a herce jsme zatím na Hrad nepustili? Kdoví. Možná ano, možná ne. Třeba už není co ztratit.