Španělský conquistador Hernán Cortés (1485–1547) se s 553 vojáky a šestnácti koňmi vylodil v dubnu 1519 nedaleko dnešního Veracruzu v Mexickém zálivu. Z Kuby se vydal na vlastní pěst za zvěstmi o zemi zlatem oplývající, což se se ukázalo jako pravda. Obyvatelé oblasti, na něž Španělé narazili, byli převážně příslušníky etnické skupiny Nahuů.

Centrem Aztécké říše byl Tenochtitlán, jehož obyvatelé si říkali Mexicové. Městské státy nebo provincie jejich říše na nich byly v různé míře závislé a musely jim poskytovat bojovníky a odvádět poplatky v podobě zlata, potravin nebo lidských obětí.

Jedna z největších metropolí tehdejšího světa

S odhadovaným počtem čtvrt milionu obyvatel byl Tenochtitlán nejen největším městem Ameriky, ale také jednou z největších metropolí tehdejšího světa. Ležel uprostřed slaného jezera Texcoco a s pobřežím byl spojen přehradami a přívodem sladké vody. K nebi se tu tyčily obrovské chrámové pyramidy, kde stály sochy božstev bohatě zdobené zlatem. Na umělých ostrovech, jakýchsi "plovoucích zahradách", pěstovali Mexičané kukuřici, dýně a fazole. Španělům to všechno připadalo jako sen.

Traduje se, že k dobytí celé Aztécké říše stačilo pár stovek španělských vojáků. Ve skutečnosti se ale Cortésovi již v roce 1519 podařilo zmobilizovat četné aztécké poddané k povstání proti jejich nenáviděným pánům. Když pak v listopadu 1519 předstoupil se svými muži před aztéckého vládce Moctezumu II. (často nesprávně označovaného za Montezumu), stály po jeho boku tisíce domorodých bojovníků.

Není jasné, proč s nimi Moctezuma nevyrazil dveře, ale přijal je naopak jako hosty. Dávno už přitom věděl, že obrnění conquistadoři na koních nejsou žádní bohové, ale obyčejní lidé, dokonce velmi násilní. Podle historiků je ale zřejmě považoval za „teotl“, což v aztéckém náboženství označovalo v širším slova smyslu vyšší bytosti

Cortés se za pohostinnost odvděčil po svém: Moctezumu a jeho četné rodinné příslušníky zajal a se svými muži se zabarikádoval v jejich paláci. Masakr, který Španělé následně provedli mezi domorodými šlechtici, však vyprovokoval protiútok aztéckých bojovníků. Moctezuma byl při útoku zabit, zásoby došly a Cortésovi nezbylo než v noci z 30. června na 1. července 1520 v tak zvané Noche Triste (Smutné noci) s velkými ztrátami ustoupit a město opustit.

Počáteční úspěchy, za něž Španělé vděčili v neposlední řadě svým puškám, koním a vyspělým zbraním, však zajistily, že při druhém Cortésově tažení v roce 1521 se k němu přidalo asi 20 000 bojovníků z Tlaxcaly a dalších oblastí.

Dobytí Tenochtitlánu předznamenalo zkázu domorodého obyvatelstva

Dobytí Tenochtitlánu trvalo několik měsíců a vyžádalo si desetitisíce obětí. Obránci města byli zdecimováni hladem a 13. srpna 1521 byli nakonec přemoženi početní převahou. Ti, kdo přežili, se stali snadnou kořistí Španělů a jejich domorodých spojenců, kteří se mstili za desítky let útlaku.

Plenění, vraždění, znásilňování a drancování bylo na tehdejších bojištích sice běžné, rozsah zvěrstev ale tentokrát šokoval i ty nejotrlejší. Ulice byly poseté mrtvolami a zápach rozkladu byl tak strašný, že se i Cortésovi podle dobových záznamů dělalo špatně. Vyhladovělí přeživší se stali snadnou kořistí drancujících Španělů nebo jejich domorodých spojenců, jejichž deklarovaným válečným cílem bylo město jednou provždy zničit. Dnes se nad jeho ruinami tyčí mexická metropole Mexico.

Španělům trvalo po dobytí Tenochtitlánu několik desetiletí, než ovládli území dnešního Mexika. Conquistadoři také aztéckou říši vůbec nezničili, jak se tvrdí, pouze se jí zmocnili a do značné míry zachovali kontinuitu. Pro domorodé obyvatelstvo pokračoval život i poté normálně, stejně jako pro nepřátele Aztéků.

Skutečná katastrofa přišla teprve později - v podobě epidemií, násilné christianizace a otroctví. Pád Tenochtitlánu a Aztécké říše tak lze považovat za zlomový okamžik, který pro původní obyvatele Ameriky byl začátkem evropské koloniální nadvlády.