Šéf polské vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) Jaroslaw Kaczyński minulý týden v jednom rozhlasovém rozhovoru oznámil, že se "polská vláda připravuje na historický protiútok". Jde prý o obří částky i o to, že se "Německo po mnoho let zbavuje odpovědnosti za druhou světovou válku". Na podzim bude prý parlament projednávat zákon umožňující vybudovat "efektivní a vůči státu loajální diplomacii", která se bude věnovat i odškodnění.

PiS chce hlavně uklidnit domácí scénu a odvést pozornost

Poslanci PiS zřejmě seznali, že opět nazrála vhodná doba. Pověřili experty Sejmu, aby přezkoumali všechny možnosti ohledně požadavků na reparace a do 11. srpna připravili příslušnou analýzu. Politicky a z hlediska mezinárodního práva to jsou samozřejmě prázdné hrozby. Ani německý stát, ani firmy a ani jednotlivci Polsku žádné dodatečně náhrady nedluží. To si samozřejmě dobře uvědomují i politici z polské vládní strany a zřejmě ani nepředpokládají, že by se svými požadavky mohli uspět.

Některé zahraničněpolitické požadavky se totiž, jak známo, vznášejí výlučně z vnitropolitických důvodů. PiS jde spíš o to, aby sešikovala vlastní řady v době aktuální krize. Tu způsobily její nedávné nedemokratickými zásahy do médií a justice, masové protesty veřejnosti a procedura spuštěná Evropskou komisí proti Polsku kvůli porušení zásad právního státu. Navíc hrozí nebezpečí, že spor s prezidentem Andrzejem Dudou stranu rozdělí. A k odvedení pozornosti se kritika Německa hodí přímo ideálně.

Kaczyński nezůstal jen u výhrůžek, ale obul se i do gdaňského muzea druhé světové války, které podle jeho názoru přistoupilo na německou interpretaci dějin a představuje "dárek" bývalého premiéra Donalda Tuska kancléřce Angele Merkelové.

Nacisté jako univerzální viník

Německo a druhá světová válka jsou pro Varšavu ideální terč. Obrovské škody a ztráty, které Polsko utrpělo, totiž nemůže nikdo popřít. Ze zhruba 35 milionů obyvatel zemřel více než každý šestý, z Polska pocházela každá druhá oběť holocaustu a v poměru k počtu obyvatel byly jeho ztráty ze všech zemí největší. Kromě šesti milionů mrtvých byla celá země zničena a zdevastována, metropole byla zčásti dokonce srovnána se zemí.

Je téměř nemožné tyto škody nějakým způsobem vyčíslit, a i kdyby se to povedlo, nemohla by žádná země na světě ani omylem tak gigantické sumy vyrovnat. A kdo si v této souvislosti vzpomene na prusko-francouzskou válku z přelomu let 1870/1871 nebo první světovou válku, tomu je jasné, že reparační požadavky nikdy nevedou k ničemu dobrému: jejich důsledkem bývá pocit nespravedlnosti a nenávist a v krajním případě se stávají zárodkem dalšího konfliktu. Vždyť teprve v říjnu 2010 uhradilo Německo poslední splátku reparací nařízených versailleskou smlouvou z roku 1919.

Nikdo soudný nemůže popřít zvěrstva, které Hitler v Polsku spáchal. Přesto tyto zločiny neospravedlňují nárok na jakékoliv reparace – ani nyní a ani v budoucnu.  Německá vláda se do vyjednávání s Poláky nehodlá pouštět a z hlediska finančního, morálního i politického považuje věc za uzavřenou.

Polsko se nároků na odškodnění vzdalo už několikrát

Důvodem je to, že se Polsko opakovaně nároků na reparace a odškodnění zřeklo. Už v Postupimské dohodě z roku 1945 se Sovětský svaz jasně zavázal, že reparační nároky Polska uspokojí ze svého vlastního reparačního podílu. Polská vláda kromě toho v srpnu 1953 prohlásila, že se s účinností  od 1. ledna 1954 vzdává svých požadavků na vyplácení reparací. Zdůvodnila to tím, že Německo své závazky ve značné míře splnilo a že zlepšení hospodářské situace Německa je v zájmu jeho mírového vývoje. V roce 1970 se znovu vzdala nároků při uzavření smlouvy o německém uznání polské západní hranice na Odře a Nise. Obě země se navíc na okraj jednání o německo-polské smlouvě o dobrých sousedských vztazích z roku 1991 dohodly na řešení otevřených otázek vyplácení odškodného. Kvůli tomu byla ve Varšavě založena nadace polsko-německého smíření. Přes tuto nadaci obdrželo Polsko zpočátku půl miliardy marek a později další platby ve výši dvou miliard marek, které byly určeny žijícím totálně nasazeným Polákům.

Navzdory uvedeným skutečnostem z Polska tu a tam zaznívaly vůči Německu požadavky na další odškodné, jako například v roce 2004. Sejm tehdy vyzval polskou vládu, aby se Spolkovou republikou zahájila příslušné rozhovory na toto téma, což kabinet obratem odmítl s tím, že nechce zatížit dobrou spolupráci mezi oběma státy. Tehdejší sociálnědemokratický premiér Marek Belka prohlásil, že podle vlády je otázka vzájemných nároků mezi Polskem a Německem jednou provždy uzavřena. Proti vznášení jakýchkoliv podobných požadavků se postavil i tehdejší prezident Aleksander Kwaśniewski s tím, že by to ve finále vedlo ke zničení sjednocené Evropy.

Výroky o reparacích ze strany Jaroslawa Kaczyńského odmítl už loni tehdejší německý ministr zahraničí a nynější prezident Frank-Walter Steinmeier. Kaczyński totiž prohlásil, že účty nebyly během sedmdesáti let od války nikdy vyrovnány a z právního hlediska jsou stále aktuální. To, že se Polsko vzdalo nároku na reparace, nebylo podle něj nikdy zaregistrováno Organizací spojených národů. To ovšem podle Steinmeiera neznamená, že by příslušná smlouva byla neplatná. Neexistuje totiž povinnost nechat smlouvy registrovat v OSN.

Neplatné smlouvy? Podle toho, jak se to komu hodí...

Stejně nesmyslné je i nové tvrzení nynějšího ministra obrany Antoniho Macierewicze, podle něhož je rozhodnutí vlády vzdát se reparací z roku 1954 neplatné, protože tehdy šlo o loutkovou vládu řízenou Moskvou. Polská lidová republika ale přece uzavřela řadu mezinárodních smluv, které nadále platí. Podle mezinárodního práva neexistuje mechanismus, který by automaticky činil smlouvy uzavřené nedemokratickými vládami neplatnými. Hlava státu a vláda se kromě toho jednoznačně vzdali reparačních požadavků i v roce 2004, a tehdy už šlo o instituce vzešlé z demokratických voleb.

Podobné požadavky tedy šanci na úspěch nemají a PiS chce hlavně odvést pozornost domácí veřejnosti od tamní kontroverzní justiční reformy. Zbývá vyčkat, zda na to Poláci skočí. Už před dvěma lety se například řecká vláda dožadovala od Německa obří sumy 279 miliard eur za druhou světovou válku, ale nezískala nic – dokonce ani ústupky Berlína v jednáních o záchraně před bankrotem. Řekové tehdy chtěli pomocí zmíněné částky především splatit svůj státní dluh. Otázku reparací otevřeli i ruští poslanci, kteří tím zase reagovali na sankce Západu po anexi Krymu. Výši reparací odhadli až na čtyři biliony eur.