Kontrasty mezi válečnou zónou a uvolněným životem v týlu vyvolávají v bojující zemi velké vášně, občas i skutečné tragédie. Je to leckdy až absurdní. Nenuceně popíjíte kávu a několik desítek kilometrů od vás se rozdává humanitární pomoc, protože lidé nemají doslova co jíst. A ještě dál hrdlořezové odpalují bomby a stále sní o svém chalífátu. Po sedmi letech občanské války v Sýrii, která se blíží svému konci, jsou tyto kontrasty pořád jasně vidět.

Alkohol v muslimské zemi? V Sýrii to jde

Kolega dostal chuť na pivo. Dostat chuť na pivo v muslimské zemi je trochu nonsens. Dostat chuť na pivo v Damašku okolo půlnoci je příznak šílenství.

Alkohol v Sýrii koupit lze a zcela legálně. Jen při tom mrazí v zádech. Před dvěma roky byla v syrské Latákii oblíbená zábava zahraničních novinářů kupovat pálenku arak. Ne že by byla dobrá - nebyla. Chutná jako destilované hašlerky a ne náhodou jí Rusové, zvyklí pít cokoliv, říkají "daeška" - odvozeno od slova Daeš, označení pro Islámský stát. Pít arak znamená vyhlásit džihád vlastním játrům.

Jenže v Latákii bylo bezpečno i v časech, kdy islamističtí fanatici kontrolovali většinu území Sýrie. Nedaleko města je ruská letecká základna Hmímím a přítomnost vojáků s trikolorou na rukávu je tu zárukou klidu. V posledních letech tu byl pouze jeden teroristický útok - bez vážných následků.

Zato Damašek byl ještě donedávna válečnou zónou. Periferie syrské metropole živoří v troskách domů, které byly před pár měsíci svědky tvrdých bojů mezi vládním vojskem a islamistickými radikály. Město je protkáno bludištěm kontrolních stanovišť. Kde vojáci nekontrolují projíždějící vozidla, tam stojí zátarasy. Až z toho všeho vzniká dojem, že Damašek je jedna velká betonová pevnost.

V nočním Damašku to žije

Kde se dá v nočním Damašku koupit pivo? Šlo by to v hotelovém obchodu, který nabízí třetinku za pět dolarů. Cena je ale - doslova nekřesťansky - vysoká. Proto jsme se vydali s kolegou do nočního města s nadějí, že někde nějaký obchůdek bude otevřený a částka bude adekvátní nabízenému moku.

Noční Damašek pulzuje a žije. Procházíme mimo kavárniček. Jsou plné, nikdo si však pivo nedává. Na stolech stojí džusy nebo pepsi-coly a vedle bublají vodní dýmky. Na křižovatce se policisté líně opírají o svůj vůz. Žádnou pozornost nám nevěnují. Míjíme obchody s textilem a elektronikou, které čekají na své poslední zákazníky.

Jdeme dále nočním městem a přicházíme k náměstíčku. Přímo před námi stojí kiosek. Hraje hlasitá hudba a mladí Syřané si kupují něco na posilnění. Ve dvou prosklených lednicích jsou vyrovnaná piva: libanonský Beirut nebo ruská Baltika.

Místní značku Arados nevedou. Ta je unikátní tím, že se pivo vaří podle české technologie a prý i z českého chmelu propašovaného do Sýrie. I ta etiketa na lahvích je inspirována Prazdrojem.

Dáme přednost pivu ze sousedního Libanonu a bereme ještě dvě láhve pepsi-coly, které se tváří jako pravé. Prý se dokonce stáčejí v Latákii. Buď Pepsi porušuje americké sankce, nebo... nebo značka zkrátka prodává, ať je v petce cokoliv. Prostý syrský spotřebitel je rád, že mu alespoň něco připomíná ten dávno ztracený život před válkou.

Metropole rebelů

Když v Sýrii v roce 2011 vypukly protivládní protesty, byl západosyrský Homs považován za hlavní město tehdy ještě převážně demokratické opozice. Ztráta Homsu byla pro režim prezidenta Bašára Asada mimořádně citlivá.

Město má pro zemi strategický význam, čehož si byly vědomy všechny strany konfliktu. Je důležitým energetickým uzlem, vedou přes něj produktovody, jimiž proudila ropa z polí na východě země do dalších regionů a středomořských přístavů.

Syrská armáda se snažila získat Homs pod svou kontrolu tři roky. Město odolávalo několika ofenzivám. Obyvatelé museli snášet nejen válečné strasti, ale také rozpad umírněné opozice a příchod fanatiků z Fronty an-Nusrá.

Homs nakonec padl v květnu 2014. Vláda a islamisté se dohodli na zastavení bojů. Město obsadila armáda a Asadovi odpůrci společně s rodinami byli evakuováni do provincie Idlib. Ta je dnes poslední výspou islamistů v Sýrii, kterou se vládní režim za pomoci Ruska a Íránu snaží dobýt.

zdroj: Jiří Just

Architektura zkázy

Baštou islamistických radikálů bylo staré město. Čtvrť stála u zrodu soudobého Homsu a je v ní většina architektonických památek, včetně mešity al Nurí, jejíž základy stojí na chrámu z dob římské říše, nebo kostelů z raných dob křesťanství.

"Byly tady tvrdé boje. Teroristé se nechtěli vzdát, ani dobrovolně evakuovat," kývá hlavou syrský důstojník směrem k domu, který vypadá, jako kdyby z posledních sil ustál salvu z tanku. Sousední dům je na tom stejně. Na fasádě jsou vidět stopy po kulometné dávce, otvor ve zdi, který kdysi byl okno, je černý od plamenů.

Lidé si na tato mementa válka asi už zvykli. Okolo trosek se procházejí místní obyvatelé a architektonické zkáze nevěnují pozornost. Jako by šlo o součást koloritu, přirozenou všednost, snad záměr. Po letech bojů a obavy o svůj život si člověk zřejmě zvykne na ledasco. I na trosky.

Architektura zkázy bude hyzdit Homs a další syrská města ještě dlouho. Syrská vláda by chtěla zahájit poválečnou obnovu země, přejít z humanitární pomoci na pomoc s rekonstrukcí infrastruktury. Obnova země má být také klíčový argument pro zrušení sankcí proti Asadovu režimu. Damašek se zatím může spoléhat jen na politickou podporu Moskvy. Západ o pomoci autoritářskému vládci, který stále bojuje s vlastním národem, nechce ani slyšet.

Obyvatelé Homsu mají mezitím přízemnější starosti. Jsou rádi, že se v historické části znovu otevřel trh. Díry ve zdech, které lemují obchůdky, nevadí. Zato se na pultech opět objevily příznaky civilizace - ručníky se Spider-Manem.

Bašta radikálů

Dálnice spojující provinčními centra Homs a Hamá měří pouhých 45 kilometrů. Ještě před pár měsíci se po ní nedalo bezpečně projet. Každého řidiče, který by se odvážil na autostrádu vydat, by čekalo krupobití kulek nebo rána pancéřovkou.

Islamističtí bojovníci ovládali prostor mezi oběma městy až do letošního léta. Teď dálnici lemuje typická syrská krajina: válkou převálcovaná městečka, zpustlá pole, syrské státní vlajky a portréty Bašára Asada. Jednou se za oknem mihne i billboard s Vladimirem Putinem. V arabské republice vřelé city k Rusku neochladly. Objektivně vzato: nebýt ruského zásahu na podzim 2015, dnes by ze Sýrie byl džihádistický stát.

Zastavujeme v městečku ar-Rastan. Před válkou v něm žilo asi čtyřicet tisíc obyvatel. Teď to vypadá, že v boji poničené obci zůstala sotva čtvrtina z nich. Ar-Rastan viděl za občanské války mnoho krve. Hned zkraje protivládních protestů na jaře 2011 zde vládní síly usmrtily bezmála stovku opozičníků. Poté, až do letošního května, městečko kontrolovaly radikální skupiny hlásící se ke Svobodné syrské armádě.

Před armádním náklaďákem stojí fronta. Asi stovka lidí, převážně ženy. Čekají, až ruští vojáci budou rozdávat humanitární pomoc. "Věřím, že teď už bude všechno lepší. Nejdůležitější je, že se vláda postará o naši bezpečnost," doufá Zahra.

zdroj: Jiří Just

Mladá dívka říká, že vládní síly s rebely neustále o městečko bojovaly. Proto mnoho lidí uprchlo. Sama se prý z obavy o nejistou budoucnost odejít neodhodlala. Přitom život pod vládou protivládních militantů byl velmi těžký. "Měli jsme problém s potravinami a vodou. Ozbrojenci navíc zakazovali ženám vycházet z domu a pracovat. To se přísně trestalo," vzpomíná obyvatelka ar-Rastanu.

Když dostala svůj potravinový balíček se syrskou a ruskou vlajkou, ptám se jí, co by si ze všeho nejvíc přála. "Chci se vrátit do školy a koupit si nové věci," s úsměvem odpovídá Zahra a loučí se.