Richard Glazar se narodil 29. listopadu 1920 v Praze jako Richard Goldschmied (příjmení si změnil po válce) do české židovské rodiny. Po ukončení pražského reálného gymnázia v Křemencově ulici, kde roku 1939 odmaturoval, se přihlásil k vysokoškolskému studiu. Za měsíc byly české vysoké školy uzavřeny.

Vzhledem ke svému původu a zhoršujícím se protižidovským opatřením byl mladík "uklizen" na venkov do Třebenic u Štěchovic, kde pracoval v zemědělství, převážně s koňmi. Na podzim 1941 začali nacisté vypravovat pravidelné transporty Židů z území protektorátu.

Glazarův otec byl deportován do koncentračního tábora v Nisku, odkud sice uprchl na sovětské území, tam však zanedlouho zemřel. V září 1942 musel i dvaadvacetiletý Richard Glazar nastoupit do Terezína. Za několik týdnů byl deportován do koncentračního tábora ve východním Polsku. Jeho název zní Treblinka.

Treblinka jako "stroj na smrt"

Jméno, které se stalo synonymem smrti. Spolu s vyhlazovacími lágry v Belzecu a Sobiboru byla i Treblinka vybudována v rámci tzv. Akce Reinhard, plánující vyhlazení židovského obyvatelstva na území Polska. Výstavba tří táborů začala počátkem léta 1942. Zavražděno v nich bylo přes jeden a půl miliónu Židů, Romů a dalších etnik.

Nejvýkonnějším strojem na smrt byla právě Treblinka. Od července 1942 do srpna následujícího roku zde zahynulo přes osm set tisíc lidí. Lágr byl zařízen k rychlé likvidaci. Původní tři plynové komory s kapacitou tři až pět stovek osob za hodinu byly již v září 1942 posíleny o deset dalších, výkonnějších. Nyní mohlo být za hodinu zlikvidováno jeden až dva tisíce lidí.

Aby se hladký průběh zabíjení nenarušil panikou transportovaných, udržovalo se zdání běžného tábora. Nad nepravými dveřmi a okny visely neškodné cedule. Uklidňující vlajka s červeným křížem nad "lazaretem" označovala ve skutečnosti popraviště pro osoby neschopné samostatně dojít do "umýváren". A kdo mohl tušit, že nápis "zum Bad" je ukazatelem smrti?

Do naha a do koupele

Lágr se skládal ze tří částí – první pro personál (Němci ve vedoucích funkcích, ukrajinští strážní a pravidelně nahrazovaní "pracovní" Židé), druhá sloužila k příjmu transportovaných. Ta byla propojena tzv. "šlauchem" s vyhlazovacím prostorem s plynovými komorami.

 "A co ti ostatní? Ti, které nevybrali? Svlékat se do naha a do koupele! A ženy do baráku, ostříhat vlasy před dezinfekcí! Hodinky a cennosti odevzdat společně s legitimací u pokladny. Lidé ­ zmatení a netušící ­ proběhli šlauchem, úzkou uličkou z ostnatého drátu s nápisy 'zum Bad'. A už stáli před komorami. Zadní se tlačili na přední. Pak je vehnali dovnitř, vmlátili, natlačili, malé děti naházeli navrch, aby se lidí do komory více vešlo. Zavřít! Konec. Za dvacet minut je vše hotovo."

Opuštěné hromady šatstva, bot a cenností byly rychle roztříděny, vagóny vyklizeny a na jejich místo dorazily další. Celý proces mohl začít nanovo.

Ženy a děti ve frontě na "sprchu" v Treblince. Smrt zde našlo zhruba 800 tisíc lidí | zdroj: Profimedia

Glanzarův transport do tábora dorazil 10. října 1942. Prostor byl lemován pěkným zeleným plotem, vše se zdálo být v pořádku. "Celé to vypadalo jako velký zemědělský provoz, kde budeme pracovat“. Cestující vystupovali na rampu, kde je čekali uniformovaní esesmani i muži v civilu.

Lidé se museli svléknout, prý kvůli dezinfekční koupeli. Jeden z esesáků si všiml zdravého mladíka a nechal ho vystoupit z řady: "A tak se stalo, aniž to onen esesman, který byl unterscharführerem, jmenoval se August Willy Miete a v Treblince měl přezdívku 'Anděl smrti', tušil, že si vybral na více než dvacet let dopředu svědka svých činů a hromadné vraždy asi osmi set tisíc lidí." Vybrán je i Richardův kamarád Karel Unger. Ostatní čekaly "umývárny".

Patnáct tisíc lidí za den

Počty usmrcených byly obrovské. Když se později ptali Franze Stangla, velitele Treblinky, kolik lidí mohlo být v táboře zabito během jediného dne, pravil: "Podle mého odhadu mohl být transport o třiceti nákladních vozech, tedy asi s 3000 lidmi, zlikvidován během tří hodin. Během 14 hodin tedy mohlo být usmrceno 12 až 15 000 lidí. Často se pracovalo od časného rána až do večera."

Stangl, původně velitel Sobiboru dosazený Himmlerem, figurující dříve i v tzv. Akci T4 (nacistický vyhlazovací program postižených včetně dětí), vzpomíná na svůj první příjezd do Treblinky takto: „Bylo to to nejhorší, co jsem za celou dobu Třetí říše viděl. Dantovo peklo... Brodil jsem se bankovkami, drobnými, drahými kameny, šperky, šatstvem. Zápach byl nepopsatelný; všude se válely stovky rozkládajících se mrtvol. Za náměstím byly stany a plály otevřené ohně obklopené ukrajinskými dozorci a holkami – děvkami, které pocházely, jak jsem později zjistil, z celého okolí. Všechno pilo, tancovalo, zpívalo a hrálo. Odevšad se ozývala střelba." Snad byl uvyklý lepšímu pořádku. Ujal se funkce 1. září 1942 a zavedl jej i zde.

Přes pozdější Stanglovy výmluvy ohledně nejistoty přijmout místo a uklidňování svědomí tím, že "nikdy nikomu úmyslně neublížil", je nezpochybnitelným faktem, že k "zefektivnění provozu" došlo právě pod jeho velením. Treblinka se stala druhým nejvražednějším táborem po Auschwitz-Birkenau II.

Vzpoura zoufalých vězňů

Druhého srpna 1943 došlo k nemyslitelnému - ke vzpouře. Povstání se plánovalo už dříve, v listopadu 1942 se podařilo propašovat ven dva muže, kteří navázali spojení s polským odbojem. Polská exilová vláda však informacím o masových vraždách neuvěřila.

Další vzpouru pak překazila tyfová epidemie. Tyfus Glazar přežil díky pomoci skupiny českých a slovenských Židů, mezi něž patřili například bývalý armádní důstojník Želo Bloch či Rudolf Masárek, Žid pouze z poloviny, který ale nechtěl opustit těhotnou židovskou manželku.

V době vzpoury se v Treblince nacházelo cca osm set mužů. Vzbouřenci sice propašovali nějaké zbraně a benzín z muničního skladu, protože však povstání vypuklo předčasně, nestihli se zbavit strážných ani zlikvidovat telefonické spojení, a vedení si tak přivolalo pomoc.

"Ať si nikdo nepředstavuje, že to byla vzpoura jako ve filmu. Byl to zoufalý pokus lidí zbavených téměř už všeho lidského…" Treblinka začala hořet, a vězni se snažili překonat ostnatou hradbu. Jen některým se podařilo utéct do okolních bažinatých lesů. Úspěch mělo pouhých několik desítek z nich.

Okradení Češi

Glazar s Ungerem si nalezli úkryt v podemletém břehu, který opustili teprve po dlouhých hodinách. Stále však neměli vyhráno. Na strastiplné cestě ke slovenským hranicím je u Noweho Miasta nad Pilicou zatkla policejní hlídka. Podařilo se jim ale policisty přesvědčit, že jsou přepadení a partyzány okradení Češi, vyslaní na práci do Polska (ve vězení si neustále halasně stěžovali, a nikoho tak nenapadlo, že se jedná o uprchlíky). Nakonec poslali nepohodlné mladíky na práci do Německa, kde se oba přátelé dočkali osvobození.

V dokumentu Claude Lanzmanna o holocaustu Šoa hovoří o prožité hrůze | zdroj: Profimedia

Po vzpouře byl provoz lágru ukončen a stopy zahlazeny. Treblinka zmizela z povrchu zemského. Na jejím místě dnes stojí památník v podobě hřbitova, jehož kamenné náhrobky nesou jména míst, odkud zavraždění pocházeli. Franz Stangl byl vydán z Brazílie, kam po válce uprchnul, a v roce 1970 stanul před soudem. Rozsudek – doživotí. Krátce nato zemřel ve vězení.

Válku přežila také Richardova matka. Glazar vystudoval ekonomii a oženil se. V roce 1951 byl přeřazen do výroby a ke kvalifikované práci se mohl navrátit teprve později. Po Srpnu 1968 emigroval do Švýcarska.

Důležitý svědek hrůz 

Richard Glazar byl jedním z nejdůležitějších svědků v poválečném "treblinském" procesu. Pomohl usvědčit nacistické pohlaváry jako Augusta Mieteho, přezdívaného "Bílá smrt", jednoho z nejbrutálnějších velících důstojníků Kurta Franze či velitele Treblinky Franze Stangla.

V dokumentu Claude Lanzmanna o holocaustu Šoa hovoří o prožité hrůze. Svou knihu napsal ihned po válce, o vydání však nebyl přílišný zájem. Treblinský příběh tak vyšel teprve v devadesátých letech.

Po Listopadu 1989 se Richard Glazar navrátil do Čech. Nikoho neobtěžoval svými vnitřními děsy, naopak působil jako veselý a společenský člověk. Treblinka však zůstávala v něm. Umřel dobrovolně 20. prosince 1997, čtrnáct dní po smrti své milované ženy, několik týdnů po obdržení Masarykova řádu III. třídy. Úkol, který si předsevzal, ale splnil – dát světu vědět.

"Uvědomil jsem si, že i když jsou lidské bytosti zbavené všeho lidského, hluboko v nich stále dříme jakási rezerva, kterou žádná moc nevyčerpá. A ta rezerva se mobilizuje právě v okamžicích, kdy to neustále hlídající moc nejméně čeká. A pak se něco přihodí."