Papežovo srdce dotlouklo 9. října 1958 ve 3:52. Pius XII. umíral prakticky před očima široké veřejnosti, což bylo do té doby něco nevídaného. Televizní záběry pohřbu a truchlení věřících obletěly celý svět, a v jistém smyslu tak předznamenaly trend dalších papežských úmrtí a pohřbů. Vzpomeňme jen na poslední dny Jana Pavla II. v dubnu 2005, kdy týmy reportérů průběžně informovaly miliony diváků, zda pontifik ještě dýchá.

Rituály provázející papežovo úmrtí jsou sice staré, ale součinnost mezi Vatikánem a médii byla v roce 1958 ještě v plenkách – a vyvíjí se vlastně dodnes. To se ostatně projevilo i v roce 2013, kdy se stalo něco, co bylo po šest staletí nevídané: Změna pontifikátu bez úmrtí papeže. Tehdy šestaosmdesátiletý Benedikt XVI. neopouštěl úřad v rakvi, ale v helikoptéře.

Smrt rozporuplného papeže

Pius XII. se narodil v roce 1876 jako Eugenio Maria Giuseppe Pacelli a v době úmrtí mu bylo 82 let a sedm měsíců. V čele katolické církve stál jako 260. papež od 2. března 1939.

Hodnocení jeho činnosti v období druhé světové války a holocaustu je dodnes předmětem sporů. Na jedné straně se mu vytýká, že se snažil zůstat neutrální a nepostavil se dostatečně rozhodně proti nacistickému pronásledování Židů. Na druhé straně jeho neveřejné diplomatické aktivity a jím iniciovaná a podporovaná podzemní činnost církevních struktur zachránily statisíce Židů před smrtí. Kontroverzní byl v roce 2009 i krok Benedikta XVI., který podepsal dekret, jímž zahájil proces Piova blahořečení.

V říjnu 1958 pobýval churavějící Pius XII. ve své letní rezidenci Castel Gandolfo, kde mu při polední zdravici poutníkům náhle selhal hlas. Lékaři mu nařídili přísný klid na lůžku, následující série několika mrtvic ale znamenala konec všem nadějím na jeho zotavení.

Castel Gandolfo a Svatopetrské náměstí v Římě se pak rychle zaplnily nejen věřícími, ale i zpravodaji, fotografy a kameramany. I v noci byla místa osvětlena reflektory, což v té době bylo velmi nezvyklé. Rádio Vatikán vysílalo z improvizovaného studia přímo vedle papežova pokoje informace o jeho pulsu a krevním tlaku.

Vypjatá atmosféra nakonec způsobila, že několik zpravodajských agentur předčasně ohlásilo papežovu smrt. Britská královna, americký prezident a úřad německého spolkového kancléře už kondolovali, když přišlo z Vatikánu dementi. Italská policie následně zabavila všechna již vytištěná zvláštní vydání novin.

Když papež následujícího dne nad ránem vydechl naposledy, předháněly se deníky v oslavných článcích. Některé listy ovšem přinesly i kritické hlasy, poukazující na Piovu neblahou roli ve vztahu k nacistům. Pius XII. byl mimochodem od roku 1799 první papež, který nezemřel ve Vatikánu.

Zpackané balzamování a celofán

Pohřební průvod následně převezl papežovo tělo z Castel Gandolfo do Říma. Trasu lemovaly desetitisíce lidí a v Bazilice svatého Petra se strhla tlačenice, při níž jeden člověk zahynul a deset dalších bylo zraněno. Policie zatkla i 15 kapsářů.

To nejhorší ale mělo teprve přijít. Piův osobní lékař Riccardo Galeazzi-Lisi, který měl pontifika v péči od roku 1939, prodal tisku jeho zdravotnickou dokumentaci a tajně pořízené snímky umírajícího a mrtvého papeže. Smrt svého prominentního pacienta totiž chápal jako konec závazku povinné lékařské mlčenlivosti. Tento skandál vyvolal diskusi o tom, kam až vlastně mohou média ve zpravodajství zajít.

Galeazzi-Lisi byl rovněž odpovědný za výše zmíněnou předčasnou zprávu o papežově smrti. S médii byl totiž údajně domluven, že v případě úmrtí otevře okno papežovy ložnice, což ovšem tehdy nevědomky učinila jedna řádová sestra.

A Galeazzi-Lisi má na triku i další pohromu. Při konzervaci těla aplikoval nový postup, který však totálně selhal. Papežova mrtvola se prakticky rozkládala před očima truchlících. Zápach byl tak nesnesitelný, že příslušníci švýcarské gardy držící čestnou stráž omdlévali a museli se střídat po čtvrt hodině.

Podle nové metody bylo tělo zabalené do celofánu, aby se se mohly účinné látky rychleji vstřebat. Nahromaděné plyny přitom roztrhly nebožtíkovi hrudník, nehledě na to, že pohled na papeže zabaleného jako dárkový koš je všechno jiné než důstojný. Galeazzi-Lisi navíc hned po pohřbu barevné posmrtné fotografie předvedl zástupcům tisku. Vatikán mu následně udělil doživotní zákaz vstupu a senzacechtivý pan doktor byl rovněž vyloučen z lékařské komory.

Všechny uvedené excesy pak přinutily Piova nástupce jednat. Jan XXIII. vydal dekret, podle něhož bylo napříště povoleno mrtvého papeže fotografovat jen v pontifikálním oděvu. Rovněž byl vydán zákaz pořizovat obrazový materiál z papežových komnat během jeho nemoci či umírání.

Galeazzi-Lisi přežil svého slavného pacienta o deset let.