Málokdo si už vzpomene, jak se v roce 1995 Vladimír Mlynář ještě jako šéfredaktor Respektu neúspěšně dotazoval Ministerstva zemědělství, kterým obcím, fyzickým nebo právnickým osobám byly v předchozím roce poskytnuty dotace.

Třiadvacet let starý Mlynářův spor se tehdy dostal až před Ústavní soud a soudce Vladimír Jurka konstatoval, že i bez zákona upravujícího detaily poskytování informací mají žadatelé možnost se tohoto práva, které vychází z Listiny základních práv a svobod i řady mezinárodních smluv, domáhat před běžnými soudy.

Platit za informace dvakrát? 

Dnes už zákon máme a české instituce by mohly, pokud jde o svobodný přístup k informacím, fungovat třeba takhle:

Když úřad informace neoprávněně neposkytne, soud mu poskytnutí obratem přikáže pod hrozbou exekuce. Neziskovky zaměřené na poskytování informací a svobodu projevu už si můžou vydechnout, nejsou potřeba.

Nikoho ani nenapadne různými přílepky právo na informace omezovat, a znemožnit tak třeba přístup k informacím o statistikách zákroků v nemocnicích nebo datech o počasí.

Realita v dnešním Česku je ale jiná.

Soudy jsou často zbytečné, protože jen znovu musejí zopakovat, co už dávno rozsoudily: jádro žaloby se opakuje a je relativně jasné předem, s jakým výsledkem soud rozhodne.

Spory jsou nákladné pro stát i žadatele, po soudním rozhodnutí se často jen celé kolečko žádostí a odmítnutí rozběhne znovu, protože se soudům z různých důvodů nechce využívat možnost informačního příkazu, přestože dají žadateli za pravdu.

Původně užitečné informace zastarají, vyvanou. Lhůty nedodržuje mimo jiné Ministerstvo spravedlnosti, kterému místo 15 dnů trvá poskytnutí třeba i necelé 4 roky.
Úředníci ještě pořád argumentují obavou, že informace budou žadatelé komerčně využívat. Aby ne, když si z daní jejich pořízení už jednou zaplatili!

Nebezpečí ve sněmovně

Pořád je taky třeba vysvětlovat, že hlídacím psem nemusí být jen novinář, ale každý aktivní občan, kterého zajímá dění v obci, na ministerstvu, v městském podniku nebo v dalších veřejných institucích. Trvá taky neustálá přetahovaná o výjimky z poskytování, zákon se dočkal už osmnácti novelizací.

Vláda si – alespoň podle programového prohlášení – uvědomuje, jak je informování veřejnosti podstatné, a projevuje vůli výše uvedené potíže řešit. Konkrétně se v klíčovém vládním dokumentu píše:

"Snadný přístup k informacím o fungování veřejné správy je jedním ze základních prvků moderního digitálního státu. Proto zlepšíme přístup občanů k informacím, a to i o hospodaření veřejných institucí tak, aby byly informace poskytovány včas a bez nepřiměřených nákladů."

Jenže – navzdory těmto líbivým formulacím najdeme několik významných okleštění práva na informace v návrhu zákona, kterým se má implementovat nařízení EU k ochraně osobních údajů. Ten právě míří do třetího čtení ve sněmovně.

Zastřít, jak ANO vede stát 

Tato omezení mají charakter přílepku, protože s původním nařízením ve skutečnosti nesouvisí a nejsou nutná.

Laik si nemusí vůbec uvědomit, jak zásadně se prohozením a přidáním pár slov může změnit dostupnost různých informací – od činnosti ministerstva zahraničí, přes základní informace o hospodaření GIBSu, až po informace, které se dostanou do jakékoli souvislosti s trestním řízením.

Výjimka má nově zasáhnout i informace, jež se dotýkají porušení závazků, které má Česká republika vůči EU.

To je zvlášť znepokojivé v okamžiku, kdy Evropská komise prověřuje možný střet zájmů českého premiéra Babiše kvůli čerpání dotací holdingem Agrofert. Podle Transparency International a Pirátů je totiž Babiš na základě informací ze slovenského registru dále ovládající osobou svěřenských fondů, do kterých převedl před časem svůj majetek.

I v tomto případě bychom tedy nakonec byli odkázáni jen na informace, které ministerstva zveřejní na svých stránkách nebo rozešlou v tiskových zprávách. Osud svobody přístupu k informacím mají do velké míry v rukou poslanci hnutí ANO.

Snad se ve třetím čtením čtení ve sněmovně nerozhodnou, že realita státní správy kazí profesionální marketing jejich hnutí natolik, že je třeba ji veřejnosti zastřít.

Pořád můžou schválit některý ze tří kompromisních pozměňovacích návrhů, které načetl poslanec Ondřej Profant. Není rok 1995, ale 2018 a bylo by hloupé si opět neúspěšně psát úřadům o informace – třeba zase k dotacím.

Adam Rut pro Ústav nezávislé žurnalistiky