Módní genderové normy v oblékání se v minulém století radikálně změnily. Ještě koncem 19. století přitom nosili i chlapečci sukně a šatičky a jednotně pro obě pohlaví se kvůli praktičnosti používala bílá barva.

První známá zmínka o genderově specifických barvách se objevila až 29. března 1914 v nedělním vydání texaského deníku The Daily Sentinel.  „Pokud jste příznivci jednotného barevného ladění dětského oblečení a chcete dodržovat stávající konvence, použijte růžovou pro chlapečka a modrou pro holčičku,“ radí autor rodičům.

V roce 1918 pak časopis Earnshaw's Infants‘ Department vysvětlil logiku této barevné zásady: „Obecně přijímané pravidlo je růžová pro chlapce a modrá pro dívky. Důvodem je to, že růžová jako výraznější a silnější barva je pro chlapce vhodnější, zatímco decentnější a jemnější modrá je hezčí pro dívky.“ Tento trend částečně potvrdil i průzkum mezi prodejci, který v roce 1927 provedl časopis Time.

Válečnou šeď vystřídaly jásavé barvy

Změnu přinesl až hospodářský boom po druhé světové válce, kdy muži obnovili svou primární roli živitelů a jejich lepší polovičky roli žen v domácnosti, a tím pádem zároveň častěji nakupovaly. Válečná šeď ustoupila jásavějším barvám a výrobci zjistili, že jasně růžové a červené barvy jdou v obchodech mnohem lépe na odbyt - ať už šlo o šampony, make-up, kabelky nebo oblečení.

Co se zpočátku jevilo jako dočasný holčičí výstřelek, se brzy stalo ženskou módní normou, především když se v růžovém oblečení objevily módní ikony 60. let, jako byla Marilyn Monroe nebo Jackie Kennedyová a další. Na růžovou si velmi potrpěla i manželka prezidenta Eisenhowera Mamie, která na jeho inauguraci v roce 1953 napochodovala v růžové róbě, nebo automobilová závodnice Donna Mae Mimsová, která jezdila v růžové kombinéze, s růžovou přilbou a v růžových autech, na nichž měla nápis „Think Pink“.

Růžová se stala symbolem ženské elegance, zatímco modré obleky byly naopak typickým znakem vysoce postavených mužů. Genderové barevné vnímání se otočilo vzhůru nohama. Definitivně to pak zpečetila 80. léta, kdy se stala běžnou věcí prenatální diagnostika s kvalitní ultrazvukovou technologií. Rodiče tak ještě před narozením potomka mohli díky znalosti jeho pohlaví nakupovat „dívčí“ nebo „chlapecké“ zboží a výrobci jim v tom ochotně vycházeli vstříc: v příslušných barvách nabízeli plínky, kočárky, deky, povlečení, dupačky, hračky i nábytek. Barevné rozlišení se tak stalo normou, přičemž motiv výrobců a prodejců byl hlavně ekonomický. Rodiče několika ratolestí nemohli „recyklovat“ oblečení, pokud se jako druhý potomek narodilo dítě opačného pohlaví, než bylo to první. Museli koupit nové v té správné barvě – aby je okolí nepomluvilo.