Od malomocenství po husity: Historie ve Hře o trůny

MAGAZÍN - Magazín autor: František Kalenda

Říká se, že žít minulostí se nevyplácí. Inu, jak komu. Ale třeba v případě autora knižní a seriálové Hry o trůny George R.R. Martina to rozhodně neplatí. Inspiraci pro své dílo hledal mimo jiné i ve skutečných dějinách, čemuž možná vděčí za mimořádnou popularitu svého díla. Právě proto totiž dokázal realisticky ztvárnit svůj plastický svět. 

Whitewalker v londýnském metro

Whitewalker v londýnském metro , zdroj: Profimedia.cz

Fanoušci Hry o trůny už několikátým druhým týdnem úpí, v půlce června totiž skončila pátá řada extrémně populárního seriálu. Pokud patříte k početné fanouškovské základně a víte, že na dalších deset dílů budete muset rok počkat, můžete si to zpříjemnit procházkou po antické a středověké historii.

Není totiž žádným tajemstvím, že George R. R. Martin, autor původní knižní série a jeden z tvůrců televizního seriálu, je dobrým znalcem historických událostí a procesů a že například samotná původní premisa, ona velká válka o trůn fiktivního Západozemí, je inspirována Válkou růží o anglický trůn v 15. století.

V knihách a seriálu lze ovšem narazit na inspiraci skutečnými dějinami takřka na každém rohu.

Dějiny šílenství

V páté řadě to není poprvé, co se objeví zmínka nebo dokonce ukázka nemoci zvané šedý lupus. První zmíněná nakažená je dcera jednoho z uchazečů o trůn Stannise Baratheona, princezna Shireen, která měla v dětství málem zemřít a nakonec se zázračně vyléčila, i když jí zůstala zjizvená část obličeje.

Větší náhled do fungování nemoci a života jejích obětí jsme však viděli až nyní, prostřednictvím tzv. kamenných mužů čekajících na smrt v kolonii nakažených uprostřed zřícenin Valýrie.  

Šedý lupus má být prudce infekční, což by spolu se zjizvením tváře odpovídalo spíš neštovicím, jež decimovaly indiánské populace v obou Amerikách efektivněji než meče a pušky conquistadorů.

Vzhledem k postupnému působení nemoci, způsobující odumření a paralýzu celého těla, stejně jako k evidentně ne až tak velké infekčnosti, když se nakažení jako Jorah Mormont bez problému pohybují okolo ostatních s jednoduchým zavázáním, by se ale za hlavní inspiraci dala považovat lepra neboli malomocenství.

Také o tom se obecně soudilo, že jeho nakažlivost je prudká, dnes však víme, že samotný přenos nemoci je komplikovaný a velkou roli v něm hraje stav imunitního systému. Podobnost s leprou naznačuje také existence kolonie, kde jsou nakažení oddělení od světa, aby pomalu zemřeli.

Ve středověku paradoxně existoval komplexní systém péče, když se nakažení leprou mohli uchýlit do institucí za městskými hradbami nebo mimo velká osídlení zvaných leprosária. Tady se o ně starali mniši, existoval také řád rytířů zvaný lazariáni, který měl starost o malomocné přímo ve své kompetenci.

Nakažení museli nosit zvon a výrazné oblečení, ovšem rovněž měli povoleno žebrat a dostávali almužny. Úplná izolace je paradoxně pozdějšího data a souvisí s všeobecným zlepšováním hygieny a zdravotní péče v 19. a na počátku 20. století, kdy nakažení museli ze zákona opustit obydlená místa a uchýlit se na speciálně vyčleněný ostrov, jako byl slavný Culion, Ostrov mrtvých na Filipínách, nebo do vzdálených hor.

Taková místa obvykle musela být soběstačná, malomocní plnili řadu úloh od zemědělské práce po řemesla, na některých místech se kvůli absenci kontaktu se světem dokonce tiskly vlastní peníze. Poslední „kamenní muži“ Evropy žijí v jedné podobné kolonii dodnes v Tichileşti v Rumunsku.

Královská krev

Upálení princezny Shireen Baratheonové se rychle stalo jedním z nejkontroverznějších momentů série. Její otec Stannis jí projevoval vzhledem ke svému odtažitému charakteru nebývalou otcovskou lásku, aby ji při prvních potížích své armády na radu čarodějnice Melisandry obětoval kvůli božstvu jménem Azor Ahai.

Ačkoli se to v rámci série proslulé nečekanými a brutálními vraždami ideálně nevinných postav může zdát poněkud samoúčelné, takováto oběť má svůj předobraz hned v několika mytických nebo polomytických vyprávěních.

Jedním z nich je samozřejmě osud Ífigeneie, dcery mykénského krále Agammemnóna ze hry řeckého dramatika Euripida. Také nebohá Ífigeneia byla obětována mořskému bohu Poseidonovi na radu věštce, aby se tak utišily nepříznivé větry bránící vyplutí Agammemnónovy armády proti Tróji.

Podobný příběh je možné nalézt i v bibli, přesněji řečeno v Knize soudců, kde Jiftach skládá židovskému bohu před bojem nerozumný slib: "Jestli mi vydáš Amonce do rukou a vrátím se domů jako vítěz, první, co mi vyjde z vrat naproti, připadne Hospodinu jako má zápalná oběť."

Není žádné překvapení, že po vítězném tažení vychází první naproti jeho jediná dcera – a Jiftah ji skutečně upálil, aby tak nerozzlobil svého boha. Na rozdíl od málem uskutečněné oběti Izáka na oltáři, kde měl bůh zasáhnout a nedovolit Abrahámovi syna zabít, tak Jiftahova dcera skončila nehezky.

Lidské oběti jsou v každém případě dokázány v řadě kultur, od skandinávských Vikingů, přes Egypt až po Aztéky, a obětování rodinného příslušníka se mnohdy považovalo za nejmocnější formu takové oběti.

Obětování svých dcer se dopouštěli zřejmě starověcí Kartaginci, kteří měli podle různých řeckých a římských zdrojů, ale i archeologických nálezů upalovat své děti darem nejvyššímu bohu Bálovi například výměnou za bezpečný návrat nebo právě válečný úspěch.

Vrabčáci a husité

Náboženství hraje klíčovou úlohu také v případě nových a neobvyklých hráčů v příslovečné hře o trůny, takzvaných vrabčáků, tedy pravověrných vyznavačů víry v Sedm, ztotožněné samotným Martinem a dost s katolickou církví.

Podobnost je ostatně v nastíněné teologii – v křesťanství figuruje trojjedinost Otce, Syna a Ducha svatého, v této fiktivní víře má jedno božstvo sedm tváří neboli sedm aspektů.

Zatímco oficiální víra je zkorumpovaná a ovládaná seshora královskou rodinou podobně jako v případě řady středověkých biskupů nebo byzantských patriarchů, jsou vrabčáci nezávislí a vycházejí "zdola", aby obnovili "pravou víru".

Velmi tedy připomínají různá radikální obrodná hnutí v církvi, třeba extrémní větev františkánského řádu, tzv. fraticelli (bratříčky), bojující občas i násilnými prostředky proti bohatství církve a vlastního zkorumpovaného řádu.

Vyvrcholením těchto směrů byla husitská revoluce v Českých zemích a posléze reformační hnutí v 16. století, rovněž se navracející ke "kořenům", kde ovšem na rozdíl od případu Hry o trůny světská moc nad tou církevní naopak výrazně posílila.

I z této doby existují nicméně příklady pokusů o teokratický stát, například v Ženevě, kde reformátor Jan Kalvín tvrdě dohlížel na veřejnou morálku, podařilo se mu vymýtit pití, prostituci, tanec nebo nevhodné odívání. Případní narušovatelé nového řádu mohli být vypuzeni z města či rovnou skončit na popravišti – a podobně mohli dopadnout Kalvínovi kritici.

Na hanbu!

Jedna z nejsilnějších scén posledního dílu páté řady zobrazuje královnu-matku Cersei, drženou v zajetí právě vrabčáky, která musí jako trest za nevěru vykonat svůj walk of shame, pochod hanby. Královna městem prochází nahá, za zvonění a výkřiků "hanba!", opovrhovaná a napadaná svými poddanými. Takový trest by se dal označit za čistě středověký, za jednu z forem pokání.

Martin přímo cituje inspiraci příkladem Jane Shore, milenky krále Eduarda IV., přinucené za svůj čin se veřejně kát roku 1483. Eduardova milenka musela městem projít jen ve spodním prádle a s bosýma nohama ulicemi Londýna.

Na rozdíl od Cersei však Jane Shore získala spíše sympatie davu, mimo jiné svou pověstnou krásou a důstojností, se kterou se s krutým pokáním vyrovnala.

Ačkoliv byl případ Jane Shore určitě významný a mimo jiné zpracovaný celou řadou umělců včetně Williama Blakea, ve středověké Francii se jednalo o poměrně obvyklý trest ukládaný za cizoložství v různých variacích.

Kupříkladu ve městě Agen byli oba cizoložníci přichycení při aktu nazí přivázání k sobě, aby za zvuku trumpet museli projít středem města; mohli být dokonce přihlížejícími biti. Sice ne nahý, ale v ponižujícím kajícnickém oděvu se nakonec někdy objevil sám král.

To se stalo císaři Jindřichu IV., který nemusel projít jen městem, ale putovat ze Špýru až do italské Canossy, aby papež odvolal jeho exkomunikaci. Jindřichovo ponížení vyvrcholilo před branou papežského hradu, kam nebyl vpuštěn po celé tři dny a noci, přestože venku zuřila vichřice a císař sám byl stále prostě oblečen a navíc se musel postit.

Teprve poté, když vytrval a poklekl před papežem Řehořem VII., mu bylo odpuštěno a mohl být přijat zpět do církve.

Zajímavost na závěr. Tresty veřejného ponížení se neukládaly jen ve středověku, ještě v 90. letech jimi proslul texaský soudce Ted Poe.

Mezi jeho oblíbené formy potrestání patřily různé formy transparentů, které museli odsouzenci nosit na krku. ZA VOLANTEM V OPILOSTI JSEM ZABIL DVA LIDI, hlásal jeden z transparentů, s nímž musel provinilec stát jednou měsíčně po dobu deseti let před střední školou. Poeovy tresty byly tak oblíbené, že byl dokonce zvolen do amerického Kongresu. 

Tagy: zahraničí domácí umění a kultura televize a kino dějiny a fakta

Zdroje: Vlastní