Napětí na Korejském poloostrově by se dalo krájet. Severní Korea testuje jaderné zbraně, odpaluje rakety a u jejích hranic přelétávají americké bombardéry a stíhačky.

Donald Trump jako první americký prezident hrozí stalinistickému režimu jadernou válkou. V centrále OSN Kim Čong-unovi vzkázal, že jeho zemi může "totálně zničit". A už předtím mu slíbil "oheň a hněv".

To jsou hrozby, které už nelze stupňovat. Je snad Trump odhodlán přejít od války slov k válce zbraní? A to i jaderných?

Leckteří Američané (a nejen oni) si teď patrně kladou otázku, zda vznětlivý Trump, který často vybuchuje, je tím pravým vrchním velitelem pro vyhrocené situace.

"Když někdo nedokáže zvládnout vlastní twitterový účet, nemůže zvládnout jaderné kódy. Když začne (Trump) tvítovat ve tři ráno, protože ho dopálí, že si z něj udělali legraci v Saturday Night Live, nemůže zvládnout jaderné kódy," upozorňoval ještě před listopadovými volbami Barack Obama, Trumpův předchůdce v Bílém domě.

Rozhodne prezident

Může však americký prezident sám rozhodnout o tom, že zahájí jadernou válku?

"V podstatě ano," odpovídá na tuto otázku Bruce Blair, expert na globální bezpečnost Princentonské univerzity, na webu Business Insider.

Americký prezident je vrchní velitel. Na rozdíl od prezidenta, který sídlí na Pražském hradě, není jeho titul pouze formální. Ve Spojených státech platí prezidentský systém, prezident je tedy šéfem vlády a vláda nerozhoduje většinou, nehlasuje. Rozhoduje prezident na základě vlastního úsudku.

Bruce Blair, který dříve sloužil jako velicí důstojník na základně mezikontinentálních raket Minuteman, popsal agentuře Bloomberg "americkou technologii" rozhodování o válce.

Upozornil, že o vojenském úderu rozhoduje výlučně prezident. Podle zvyklostí však verdikt nepřijímá osamocen v Oválné pracovně. Schází se k poradě s klíčovými členy vlády a nejvyššími veliteli v konferenční místnosti Bílého domu, která je vybavena komunikační technikou potřebnou pro vedení války.

Kód je v sušence

Když prezident rozhodne o úderu, spojí se s důstojníkem v Národním velitelském centru v Pentagonu nazývaném "válečný pokoj". Tento důstojník odpovídá za to, že se prezidentův rozkaz dostane k posádkám odpalovacích zařízení raket a k posádkám bombardérů.

Důstojník nejprve prověří, zda člověk vydávající příkaz k úderu je opravdu prezident. Přečte "vyzývací kód" – například Delta-Echo. Nato prezident rozlomí plastovou kartu nazývanou "sušenka" ("biscuit") a přečte kódovanou odpověď: třeba Charlie-Zulu.

Po identifikaci vrchního velitele nachystají štábní důstojníci ve válečném pokoji rozkaz k útoku. Obsahuje plán operace, čas odpalu raket, případně startu bombardérů, ověřovací kódy a kódy k odblokování raket. Zašifrovaný příkaz je zaslán štábům i posádkám odpalovacím zařízení raket.

Když vojáci dostanou rozkaz, otevřou sejfy, ve kterých mají ověřovací kódy sestavené Národní bezpečnostní agenturou, a porovnají je s kódy v rozkazu. Pokud jsou kódy správné, zadají do kompů číslo plánu útoku, podle něhož se mimo jiné zaměří rakety na cíle. Poté rakety odjistí a ve stanovený čas odpálí. 

U raket na zemi neuplyne od počáteční konzultace v konferenčním sále do odpalu víc než pět minut; u ponorek čtvrt hodiny.

Když je situace naléhavá a prezident pobývá mimo Bílý dům, radí se s členy vlády a veliteli telefonicky. Rozkaz k útoku vydává pomocí "sušenky", kterou odešle kód do válečného pokoje přes jaderný kufřík. Tato taška tvarem připomíná míč na americký fotbal, proto se jí říká fotbal.

"Fotbal" nosí za prezidentem důstojník, na něhož dohlíží agent tajné služby. "Sušenku" by měl mít prezident u sebe. Pokud ji ovšem neztratí, jak se to povedlo Billu Clintonovi, anebo nepošle v saku do čistírny, což se přihodilo Jimmy Carterovi.

Jak zastavit vrchního velitele

Dá se předpokládat, že proti Severní Koreji by Američané vedli úder jen tehdy, pokud by stalinistický režim zaútočil jako první. Anebo kdyby bylo jasné, že útok chystá a že je neodvratný.

Američané se nepohrnou do jaderné konfrontace. Na jejím účtu by byly miliony mrtvých, a to i mezi spojenci – Jihokorejci a Japonci. Americký prezident si proto sotva dovolí vydat příkaz k preventivnímu útoku bez toho, aby ho s nimi alespoň konzultoval.

Co kdyby se však Trump "utrhl" a chtěl vydat rozkaz k útoku proti mínění ostatních účastníků "válečné porady"? Je možné prezidenta zastavit, když se rozhodne vést jaderný útok "na vlastní pěst"?

Bruce Blair upozorňuje, že by bylo možné postupovat podle 25. dodatku americké ústavy, který dosud nebyl použit. Na jeho základě může americká vláda prohlásit prezidenta za neschopného funkce. Rozhodnutí by dodatečně schvaloval Kongres.

Prezidentovy pravomoci by v takovém případě přešly na viceprezidenta, v tomto případě na Mikea Pence.

Pokud by ale bylo rozhodnutí naléhavé – na Ameriky by letěly rakety, nemusela by vláda mít čas na to, aby se sešla. Ostatně, Trump ji může vždy obejít. Teoreticky by jeho rozhodnutí v takovém případě mohli ovlivnit nebo zastavit jen dva lidé – důstojník ve "válečném pokoji" a velitel strategických sil John Hyten, který je u příprav k jadernému útoku automaticky kontaktován. Vojáci u odpalovacích zařízení nemají v popisu práce přemýšlet a klást otázky, ale plnit rozkazy.

Ředitel bezpečnostního think tanku Ploughshares Joe Cirincione v knize Nuclear Nightmares: Securing the World Before It Is Too Late (Jaderné noční můry: Zabezpečme svět, než bude pozdě) o americkém systému píše: "Máme jadernou monarchii."