Třeba tohle: "Umění odejít je v politice vůbec na úrovni trapného diletantismu. Všichni tito politikové si do jednoho namlouvají, že jejich zodpovědnost jim nedovoluje jednat, jak by měl jednat normální člověk. Ani jeden se nepřizná k tomu, že ho hrozně baví být nahoře a přijímat blbé a neupřímné pocty."

Šimečka to napsal o tehdejším prezidentu Gustávu Husákovi, u kterého tehdy bylo stále obtížnější rozpoznat, je-li ještě dostatečně živý pro výkon nějaké viditelné funkce.

Neschopnost politiků odejít v pravý čas je nicméně něco, co prochází dějinami od té doby, kdy první lovec mamutů vylezl na kámen a jal se řečnit. Nejspíš to bude tak, že kdykoliv se setkáte s člověkem, který ne a ne odejít, s největší pravděpodobností jde o nositele veřejné funkce.

Když budete uvažovat, jak se zbavit jeho prodlužované přítomnosti, nemějte mu ji za zlé. Kdyby uměl včas odejít, nebyl by asi politikem.

Je tu ještě jedna husákovská paralela. Ten technolog moci nedal nikdy najevo stopu nějakého lidského citu, ať už stál jednou nohou pod šibenicí, nebo mu v Národním divadle hrály fanfáry. Byl nejhorší možnou reklamou na českoslovenství. Jako v politikovi v něm nebylo nic, co by Slováky dělalo hrdými a co by Češi mohli obdivovat. V tom je Husák dost podobný Andreji Babišovi.

A podobně i mluví. Nejde o to, že jejich českoslovenština tahá za uši, to koneckonců "vem čert". Potíž tkví v obsahu řečeného, respektive v nedostatku jakéhokoliv hmatatelnějšího obsahu.

Spisovatel Ivan Klíma zhruba ve stejné době, kdy si Šimečka začal psát svoje poznámky, přirovnal řeči tehdejších politiků k jerkštině, tedy řeči, kterou vynalezli vědci pro dorozumívání se s šimpanzi.

Politická jerkština se vyznačuje tím, že je v ní většina slov použita jen proto, aby celý projev, text či vystoupení byly tak dlouhé, jak se očekává. Jsou to prostě bláboly a příčina tohoto blábolení netkví v jazyku samém, ale v mozcích a v uvažování těch, kteří mluví nebo píší.

Před třiceti lety napsal Milan Šimečka tohle: "Vědomě jsem přihlížel besedě pěti mužů. Každý z besedníků byl nositelem alespoň čtyř akademických titulů. Dojem z besedy byl úděsný, hleděl jsem do tváří živých lidí a ani v jediném okamžiku jsem si nebyl jist, jaké myšlenky jim skutečně víří hlavou. Nebyl jsem schopen uvěřit, že by to, co předváděli, bylo skutečným obsahem jejich myšlení."

Soudím, že lepší popis libovolného vydání populárních Otázek Václava Moravce těžko někdo napíše. Horší je, že to, co Šimečka popisoval v roce 1988, je skoro úplně stejné v roce 2015. Možná by bylo účelné někde v archivu najít besedy z roku 1988 a prostě je v neděli pouštět v repríze stejně, jako se dokolečka pouští pohádky. O nic moc bychom nepřišli a navíc by se ohromně ušetřilo na platech.

Ještě jednou, naposledy, si dovolím odcitovat Milana Šimečku. Tenhle postřeh je asi nejmrazivější a nejjasnozřivější: "V naší zemi může vládnout prakticky každý, kdo se pro to rozhodne. Stačí si postavit do kanceláře stůl, vypůjčit si sekretářku a začít vládnout."

Možná, že ciráty, které se v této zemi dělají okolo vládnutí a kolem politické moci, jsou vlastně přehnané. Česko není v dobrém stavu, ale kdyby přímé důsledky politického rozhodování byly úměrné úrovni lidí, kteří byli, jsou a patrně také budou držiteli politické moci, nesměl by tady už růst ani strom a kolem dokola by se měla rozkládat poušť.

Když ale vyjdu ven, vidím, že to tak není a to mi občas přijde jako zázrak. Smutné ovšem je, že úplně stejný dojem měl Šimečka v roce 1988. Napadá mě položit si otázku, co si asi pomyslí čtenář, který třeba v roce 2042 zakopne o tento článek. V horším případě si povzdechne cosi o tom, že to tenkrát v roce 2015 bývaly časy a nostalgicky si mlaskne.

V lepším případě dojde k témuž závěru jako já, totiž že je pozoruhodné, jak lze současně vnímat fakt, že se staly převratné změny k lepšímu a současně se toho spoustu vůbec nezměnilo.

Popravdě řečeno bych od slovního spojení "lepší případ" očekával trochu víc optimismu.