Zeman, jak se zdá, totiž přesně vycítil dobu, ve které vox populis pozvolna přichází o kritické myšlení a na jeho místo se dere fanatismus (připomeňme si vystoupení prezidentových příznivců v pořadu moderátorky Jílkové). Zemanův fanklub si pak s přehledem může dát na trička staré osvědčené "buď jdeš s námi, nebo proti nám". 

Zajímavá je pak také Zemanova obsese mediálním světem. Vždyť právě bez pozornosti médií by jeho výroky byly jen "neuspořádanou samomluvou", bez publika a potlesku. Když se ale na jednotlivé výroky zadíváme podrobněji a kritickým okem, pak se ukazuje, že prezident vlastně nevyniká v umění vyhledávat nová témata, ale ve schopnosti svést se na vlně mediálně zajímavých témat a zaujmout zdánlivě většinový, masový postoj.

Dost možná je v prezidentově postoji k médiím něco infantilního, dětinský vzdor proti novinářům, kteří odmítají být prezidentovou hlásnou troubou a dovolí si jeho slova podrobit kritice, nebo mít vůbec jiný názor. To ovšem neznamená, že nejsou špatní novináři. Jsou, stejně tak jako jsou špatní politici, ale i špatní lidé.

Zeman literárním vědcem

Zemanově pozornosti a jeho "ostrovtipu" neušlo ani dílo Ferdinanda Peroutky. Vybral si z něj jeden moment, který se jeho lidem nepodařilo doložit. Zemanův výrok zněl následovně: "Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem 'Hitler je gentleman'. Tentýž novinář po Mnichovské dohodě napsal: 'Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky'".

Peroutkovo dílo prezident zcela vytrhl z kontextu a překroutil jeho smysl. I tady, stejně jako v případě svých kdysi legendárních bonmotů, prezident mířil na tzv. první signální u těch čtenářů, kteří čtou texty po povrchu a vyzobávají z nich jen to, co jim zapadá do jimi vytvořeného ideologického rámce.

Proto není divu, že na podporu Zemanova výroku se na sociálních sítích začaly sdílet vytržené úryvky z Peroutkova článku Češi, Němci a Židé z Přítomnosti (Roč. XVI, 22. února 1939). Z těch sdílených úryvků jaksi vypadává závěr celého textu nutný k jeho pochopení: "Řekl jsem úvodem, že tentokráte nebudu mluvit o ideách, nýbrž o faktech. Pokládám za fakt, že ži­dovská otázka měla jinou podobu v našem a v němec­kém prostředí, a že se z toho musí vykládat i odlišný pří­zvuk, se kterým o ní my a Němci mluvíme. Poněvadž se blíží asi chvíle, kdy mezi Čechy a Němci bude za­hájen dialog o židovských věcech, myslím, že tato od­lišnost měla by býti předem vyložena. Pokusil jsem se o to". 

Úmyslné desinterpretace a nová politizace beletrie?

Není vůbec vyloučené, že prezidentův výrok o údajné Peroutkově fascinaci osobností Hitlera není ničím jiným než (dost možná úmyslně) špatnou interpretací prózy Oblak a valčík. Čtenáři, který svým čtením klouže po povrchu textu, zůstává skryta Peroutkova ironie, s jakou vykresluje neúspěšného malíře.

Docela snadno si lze domyslet, jak by takový čtenář mohl interpretovat bez kontextu celého románu a pochopení ironie následující pasáž: "Když vstoupil, muži a ženy (také Eva) sborem řekli: 'Heil Hitler'. Eva se mu postavila po bok. Führer pokročil a líbal ruce dam. Neskláněl se při tom k ruce, nýbrž stál vzpřímeně a zdvihal dámskou ruku vysoko ke svým ústům. Před Emou se zarazil, ptal se šeptem Evy, ona šeptem odpověděla. Führer také Emě políbil ruku. "Připomínáte mi někoho, koho jsem znal," řekl. 'Jste vdaná?' 'Ne, mein Führer'. Führer řekl, že je to krásné počasí, není- li to pravda. Ema řekla, že je strašlivě šťastná, že Sevastopol padl. Když všechny dámské ruce byly políbeny, Führer popošel k velké váze s rudými růžemi, vybíral a podal každé dámě růži". 

Pokud by podkladem Zemanova výroku byl tento či jiný Peroutkův prozaický text (resp. jeho demagogická interpretace), byl by to jasný signál, že už zase nastává doba politizace beletrie, kdy existují ty jediné správné interpretace textu, kterou určitá skupina fanaticky považuje za svatý grál pravdy.

Zemanův fanklub, který dost možná ani Peroutku nečetl - koneckonců prezidentův tým se možná ještě teď brodí v novinářových textech, aby objevil "ten správný" - tak dostává svou pravdu, kterou budou sdílet a hájit "proti všem". S největší pravděpodobností sám Zeman bude vršit své výroky do té míry, že se na ten o Peroutkovi zapomene. Ve spojení s bulvárem je tento scénář více než pravděpodobný. Zemanův výrok svou funkci vlastně splnil. Zaujal a nyní se může propadnout do prázdnoty. Volič si na něj stejně při příští volbě hlavy státu nevzpomene.

Peroutka jako Zemanův oponent

V Peroutkových textech však najdeme mnohem zajímavější části, které hlava našeho státu nikdy nevyřkne a který novináře staví do poněkud jiného světla, než se nám snaží namluvit prezident.

Na přebalu knihy Peroutkových deníků, dopisů a vzpomínek najdeme krátkou citaci: "První věc, které národu je třeba, je duchovní pořádek a uznání, že zlo je zlem…Jde o to, aby národ měl jasné představy o tom, co je hanebné. Je to boj o duši národa".

Uvnitř je pak ještě jedno zajímavé místo. Je sice namířeno proti jedné odnoži tzv. Masarykovců, ale lze jej vztáhnout i na fanatické příznivce jakéhokoli našeho polistopadového prezidenta (Havlovců, Klausovců i Zemanovců): "Masarykovců bylo mnoho a různých typů. Jeden z typů – to někdy vypadalo, jako kdyby se ustavila sekta nepříjemných lidí. Byli tak hrdí na svou počestnost, dokonalost, že ostatním byla hrůza, a bylo to nepříjemné, když vstoupili do místnosti. Jiní zase milovali lidstvo, jak Masaryk přikázal, ale byli přitom neschopni sympatie k člověku". 

Tuto pasáž ze vzpomínek zaznamenaných pro vysílání Svobodné Evropy (z knihy F. Peroutka – Deníky, dopisy a vzpomínky, str. 158) lze považovat za jednu z možných odpovědí na prezidentův medializovaný výrok. Zatím se zdá, že lidé jako Zeman vyhrávají "boj o duši tohoto národa", neboť jim v současné době chybí důstojný oponent. Kdyby dnes žil Peroutka, byl by nepochybně oním oponentem právě on.  

Autorem je externí spolupracovník redakce Pavel Lopušník