Požadavek na změnu volebního systému na dvoukolový většinový zazněl z úst některých členů ANO (hlasitě například od Věry Jourové) poprvé v prosinci 2013. Sám šéf hnutí k tomu tehdy řekl, že by to "urychlilo vyjednávání a měli bychom stabilnější vládu".  

Babiš narážkou na změnu volebního systému loví věčně nespokojené voliče (překvapivě napříč politickým spektrem), kteří v tom vidí jediné možné východisko z politické krize a nedokážou dovodit důsledky takové změny.

V proslovu na sněmu navíc připustil, že se mu líbí systém dvou stran. Výslovně zmínil většinový politický systém ve Spojených státech. Politolog Giovanni Sartori označuje systém, kdy se u moci fakticky střídají dvě velká uskupení, za bipartismus.Ten podle něj závisí na očekávání střídání vlády a zároveň je udržován skrze taktiku stranické soutěže a strany si udržují konkurenční rovnost tím, že "spojují tolik skupin, zájmů a požadavků, kolik je možné".

V českých podmínkách by bipartismus mohl velmi snadno přerůst v trvalejší vládu jedné strany (respektive hnutí jednoho muže) opírající se o většinový volební systém, kdy by i nadále převládal politický marketing nad soutěží idejí. Změna volebního systému pak sama o sobě krizi české politiky nevyřeší. Systém lidi nemění, to lidé mění systém a volič by se měl ptát, jací lidé chtějí systém změnit a jaké k tomu mají důvody. Jde Babišovi skutečně o obecné blaho, nebo je to jen chytrý marketingový tah?

Je třeba zdůraznit, jak důležitou úlohu hrají v rámci amerických voleb takzvané primárky. Ty úplně první se konaly v roce 1906 ve Wisconsinu a mají charakter voleb (jejich podoba se ale stát od státu liší) a snad proto si obě strany dávají záležet na výběru svých kandidátů.

V porovnání s tím to, co o víkendu předvedlo ANO, byla parodie na vnitrostranickou volbu a víceméně šlo o formalitu, která de facto zpochybnila smysl celého sněmu a mohla odradit určitou část potenciálních voličů.

Iluze vnitrostranické plurality názorů, kterou se snažil přiživovat ministr životního prostředí Richard Brabec, který až křečovitě nabádal účastníky sněmu k tomu, aby se alespoň na něco zeptali, spíš divákům musela připomenout archivní ukázky ze stranických sjezdů za minulého režimu. Dost možná v tom sehrál důležitou roli i pokyn samotného předsedy, aby se účastníci sněmu nepouštěli do osobních konfliktů a nebyli negativní.

Jediným světlejším momentem se tak stala kritika hnutí z úst Ivana Pilného, neúspěšného kandidáta o místo ve vedení, která byla ale ve své podstatě jen pomyslným plácnutím do vody.

Přestože se však může zdát, že víkendový sněm byl začátkem konce hnutí a ANO čeká stejný osud jako VV nebo Úsvit, Babišovo opakování téhož – tedy zdůrazňování chyb minulých vlád, vychvalování sebe sama a banalizování neúspěchů – má na některé voliče magické účinky. Stále si ještě vystačí se slibem, že jednou bude líp.

Provokativní kritika koaličních partnerů měla zase demonstrovat Babišovu sebejistotu a dost možná připravit půdu pro jiného koaličního partnera po dalších volbách. PR specialisté, které zaměstnává Babiš, budou mít v každém případě v nejbližších dnech plné ruce práce, aby dokázali zamaskovat hořkou pachuť, která zůstala po víkendovém sněmu hnutí, které spíše než stranu stále více připomíná politickou dceřinku Agrofertu. 

Autorem je externí spolupracovník redakce Pavel Lopušník