V čem jsou si podobni prezident Zeman a papež František?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: František Kalenda

Miloš Zeman navštívil Vatikán. Sešel se tam s mužem, se kterým by měl mít podle jeho vlastních slov mnoho společného. Podobá se v něčem skutečně stávající nájemce Pražského hradu s papežem Františkem? Pojďme se na to podívat podrobněji.   

Český prezident Miloš Zeman po boku hlavy katolické církve papeže Františka

Český prezident Miloš Zeman po boku hlavy katolické církve papeže Františka,zdroj: Profimedia.cz

Zeman se před cestou do Vatikánu otevřeně srovnal s papežem, když prohlásil k jeho krokům: „Mnohé z nich mě osobně těší, neboť se shodují s mými životními postoji a názory.” Zajímavé je, že oba jsou v úřadu takřka na den stejně dlouho. Oba také slibovali, že budou výrazně jiní než jejich předchůdci a změní definici své dosud jen ceremoniální funkce. Tím ale shody mezi nimi končí. 

Nejprve k papeži. Přestože se samozřejmě nedopustil takového faux pas, aby svého předchůdce kritizoval, František se vymezoval všemi kroky jasně proti jeho stylu vykonávání papežského úřadu. Místo rudých střevíců a papachy zvolil střídmý styl oblékání i života. Mluví civilně a na církevní poměry srozumitelně, nebojí se stýkat se s těmi nejnižšími vrstvami společnosti. Například s vězni, kterým na velikonoční Zelený čtvrtek umýval nohy, nebo bezdomovci, s nimiž se setkal přímo v Sixtinské kapli.

Efektivně zbavuje úřad symbolů moci a pokouší se ho zlidštit, zcivilnit. Otevírá důležitá a často riskantní témata, jako je především chudoba – jde ostatně o první hlavu katolické církve z Latinské Ameriky – osud uprchlíků, pronásledování křesťanů ve světě anebo arménská genocida, kterou se nebál označit tímto pro Turecko sprostým slovem. Opět na církevní poměry nebývale otevřeně se staví k homosexuálům uvnitř církve a odsuzuje jejich pranýřování a marginalizaci. Slíbil zjednodušit rozvod a vyzval k novému přístupu vůči znovu sezdaným párům. A tak by se dalo pokračovat dlouho.

Františkův a Zemanův efekt

Papež se snaží vytvořit v tradičně zkostnatělé, zahnívající katolické církve tzv. Františkův efekt, pocit větší svobody a otevřenosti nejen vůči světu, ale především vůči vlastním problémům uvnitř církve. Právě tento efekt umožnil "coming out" řady dosud mlčících nebo umlčovaných uvnitř církve a navázání dialogu, jako se to například stalo s jeptiškami sdruženými v organizaci Leadership Conference of Women Religious (LCWR), do papežova nástupu obviňovanými z "radikálního feminismu".

A pak je tu prezident Miloš Zeman. Podle sebeprezentace muž lidu, který měl sestoupit ze vzdáleného a často od reality odtrženého Pražského hradu. Také on se od počátku vymezoval proti elitám, stejně jako se vymezuje proti velkoměstu v kontrastu s venkovem i proti intelektuálské "pražské kavárně". Přestože se před svým návratem do politiky živil především jako profesionální provokatér z Vysočiny, sliboval po svém zvolení sjednocovat různé proudy uvnitř společnosti včetně těch, jež ho nevolily.

Výsledek? Provokace se stupňovaly. Co se týče tématu chudoby a sociálního vyčlenění, které by měl mít s Františkem společné, obvykle se k němu nevyjadřuje a pokud ano, pak třeba kontroverzními výroky o neefektivitě vzdělávání zdravotně postižených spolu se zdravými dětmi. Směrem k "lidu" se snižuje ve formě výletů do krajů, ovšem jejich výsledkem jsou obvykle jen urážky některé ze skupin obyvatel, které on sám nazývá takzvanými "bonmoty". V rámci popíjení s vinaři, symbolem to chudých a slabých, například popřál smrt vegetariánům.

Žabomyší témata

Fascinující jsou i prezidentem otvíraná témata. Zatímco se František jako státník – a jako symbol, kterým má být i prezident republiky – vyjadřuje k důležitým světovým událostem, Miloš Zeman se pustil do novináře Ferdinanda Peroutky, kterému přiřkl smyšlený článek a na základě něj ho obvinil z "fascinace nacismem". Aféru navíc protahuje už několik měsíců pod záminkou jakéhosi vyrovnávání se s minulostí, díky čemuž dospěla až k podání žaloby Peroutkovy vnučky na stát.

Novináři jsou vůbec velké prezidentovo téma a je proti nim zřejmě potřeba tvrdě bojovat, stejně jako proti neposlušným akademikům (viz Putna), kteří by snad mohli působit nedůstojně. Ke skutečně důležitým věcem se Zeman přibližuje jen v otázce Islámského státu, jenže také v jeho případě se rozumné návrhy ztrácejí mezi kontroverzními výroky třeba na adresu islámu a muslimů.

Dalo by se říct, že stejně jako existuje Františkův efekt dovnitř církve i navenek, existuje také Zemanův efekt dovnitř české společnosti a do zahraničí. Funguje především destruktivně, na základě nikdy nekončícího proudu provokací, a nadále rozdělují už tak polarizovanou Českou republiku. Místo atmosféry otevřenosti, jež zavládla v katolické církvi s Františkem, vládne atmosféra navršených barikád, ze kterých se vzájemně ostřelují na smrt se nenávidějící nepřátelé.

Pokud prezident republiky skutečně sympatizuje s kroky papeže Františka, měl by se jimi více inspirovat a přestat pojímat svůj podobně založený úřad jako místo vhodné k prvoplánově vtipným urážkám celých vrstev společnosti a k vytváření dalších a dalších konfliktů. Můžeme doufat, že k takové inspiraci návštěva Vatikánu a hodinová rozmluva s papežem přispěla.

Tagy: Vatikán katolická církev český prezident česká politika celebrity a slavní

Zdroje: Vlastní