zdravotní péče

Zdravotníci v nemocnicích dostanou odměny za nasazení během koronavirové pandemie. V rozpočtu je na ně přes vyčleněno 12 miliard korun, řekla ve videu na twitteru a následně na tiskové konferenci ministryně financí Alena Schillerová.

Kdo by nechtěl žít v nejšťastnější zemi na světě? Něco jiného ale patřilo ke štěstí před sto lety, něco jiného před rokem a něco odlišného je štěstí dnes v době koronavirové pandemie. Mění se kritéria, podle čeho člověk posuzuje svoje štěstí, a zároveň s tím se mění i koncept nejšťastnější země. 

Zdravotní postižení je samo o sobě těžká životní zkušenost. A je o to horší, když se handicapovaným lidem kvůli nedomyšleným zákonům krátí příspěvky. Jedna z takových demotivujících norem se od března změní k lepšímu.

Syrský konflikt připravil o končetiny desetitisíce lidí. Naději na lepší život pro některé zraněné skýtá klinika u hranic mezi Tureckem a Sýrií. Absolvují tam i krušné první kroky.

Infekční nemoci už konečně nejsou největšími světovými zabijáky. I v chudých oblastech je vystřídaly nepřenosné, většinou civilizační choroby. Nevídaný úspěch s sebou ale přináší nečekané problémy - v Africe, kde často lidé kvůli infekcím umírali v nižším věku, není dostatek lékařské péče pro dospělé nemocné. Místo na choleru tak chudí lidé umírají na cukrovku.

Vzpomínáte si, jak si Rowan Atkinson v epizodě Trable pana Beana sám opravoval zuby? O více než čtvrt století později něco trochu podobného udělala jistá Američanka z Nashvillu – jenže v reálu. Podle hesla udělej si sám porodila v hotelovém pokoji v Turecku a stačilo jí k tomu málo: chytrý telefon, ručník, tkaničky, rychlovarná konvice, hrníček a kapesní nůž.

Pracovníci ombudsmanky Anny Šabatové navštívili osm léčeben pro dlouhodobě nemocné a narazili na řadu výrazných nedostatků, Šabatová to dnes uvedla na tiskové konference v Brně. Jako největší problém ombudsmanka vnímá celkový nedostatek personálu v léčebnách po celé zemi, který je dle jejího názoru příčinou dalších nešvarů.

Medicínská škatulata jsou v plném proudu. Na Západ míří stále více lékařů z Česka nebo Polska, k nám zase třeba z Ukrajiny nebo z Afriky a Asie. Na tom by nebylo nic divného: lidské tělo je všude stejné a není nejmenší důvod pochybovat o odborné způsobilosti pánů doktorů z ciziny. Ale jak je to s jejich jazykovými znalostmi? Nehrozí kvůli nedorozumění těžké přehmaty, které mohou v krajním případě skončit i smrtí pacienta?