Někteří představitelé Spolkové republiky Německo zkritizují země Visegrádské skupiny za nedostatek evropské solidarity v nynější migrační krizi. Kritika je převážně zaměřena na odmítání kvót pro rozdělování žadatelů o azyl mezi státy EU.

Je otázkou, zda není v tomto případě evropská solidarita zaměňována s bezvýhradnou akceptací návrhů silných evropských států, protože solidarita je kohezí mezi sobě rovnými a nemůže být založena na majorizaci a přehlížení zájmů slabších členů jakéhokoli uskupení.

Co všechno Němci porušují

Hlasitý odsudek nedostatku evropské solidarity však jakoby překrývá fakt, že v otázce imigrantů Spolková republika Německo porušuje evropské právo, a to nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie, které přitom sama přijala a je ho povinna dodržovat.

Konkrétně se jedná o Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané v některém z členských států  (tzv. Nařízení Dublin III). Toto nařízení stanoví soubor kritérií, podle nichž je určen jeden členský stát, který je příslušný k rozhodnutí o podané žádosti o azyl.

Německá premiérka Angela Merkelová v minulosti prohlásila, že je Německo připraveno přijmout všechny syrské uprchlíky, což také následně Německo učinilo. Takový postup je však v přímém rozporu s výše uvedeným nařízením.

Pokud totiž nemá žadatel o azyl rodinné vazby k nějaké osobě zdržující se ve státě Evropské unie, nebo mu některý stát EU nevydal povolení k pobytu či vízum, je k azylovému řízení příslušný výhradně ten stát, na jehož území imigrant neoprávněně vstoupil ze třetí země. Azylové řízení s imigranty tedy mělo probíhat v Řecku nebo Itálii.

Německý postup je i v rozporu se samotnou Smlouvou o fungování Evropské unie. Podle této smlouvy má Evropská unie rozvíjet společnou politiku týkající se azylu a přistěhovalectví.

Jak by to mělo být

Pro tyto účely mají Evropský parlament a Rada Evropské unie přijímat řádným legislativním postupem opatření týkající se společného evropského azylového systému a přistěhovalecké politiky, jejímž cílem je zajistit mimo jiné účinné řízení migračních toků.

V oblasti přistěhovalectví a azylu tedy není i podle primárního práva Evropské unie prostor pro jednostranné kroky kteréhokoli ze států. Pokud se však jeden členský stát ocitne ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, což se týkalo jak Řecka, tak Itálie, může Rada EU přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření.

Opatření však mohou být pouze ve prospěch dotčených států a nikoli v neprospěch států ostatních. Každému státu je navíc ponecháno právo stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí s cílem hledat práci, tedy osob, kteří jsou označování jako ekonomičtí migranti.

Řecké hříchy

Je skutečností, že ani Řecko evropské právo nedodržovalo, a to zejména tím, že značnou část imigrantů neregistrovalo.

Stejně tak je skutečností, že Německo a Rakousko zabránilo humanitární katastrofě imigrantů, ke které došlo zejména v důsledku toho, že Řecko nebylo schopno, ale ani ochotno se statisíci migranty zahájit azylové řízení, udržet je na svém území a zajistit jim důstojné životní podmínky.

Je také otázkou, zda Rada EU přijala ve prospěch Řecka dostatečná opatření, aby bylo schopné situaci zvládnout.

Je vidět, že všechny státy, kterých se imigrační vlna dotkla, tedy zejména Řecko, Itálie a Německo porušily pravidla, která byla pro tyto případy vytvořena.

Namísto toho byla tato pravidla nahrazena improvizací, která ale nespočívala ve společném postupu zemí EU, ale v jednostranných krocích některých států.

Dovolávat se v takové situaci evropské solidarity států, které jsou připraveny existující právní předpisy dodržovat, je pak přinejmenším zarážející.

Aleš Rozehnal pro Ústav nezávislé žurnalistiky

Autor je advokát, přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách