Když se v posledních měsících řekne "migrační krize", drtivé většině lidí nejen v Česku se vybaví jedna konkrétní země: Sýrie.

Velký počet migrantů ale pochází i afrického kontinentu. A přinejmenším utečenci z jedné africké země si zaslouží zvláštní pozornost - z Eritreji.

Šestimilionový (a mimochodem převážně křesťanský) státeček na pobřeží Rudého moře v současnosti "produkuje" rekordní počet uprchlíků, na počet obyvatel dokonce ještě větší než tolik skloňovaná Sýrie.

Podle odhadů OSN ztratila Eritrea v posledních několika letech na deset procent své populace, tedy asi půl milionu lidí, z nichž značná část zvolila tu nejnebezpečnější možnou cestu do Evropy: přes Etiopii, Súdán, saharskou poušť a nakonec na ubohých bárkách napříč Středozemním mořem.

Eritrejci jsou po Syřanech druhá největší skupina lidí žádajících o azyl a tvoří nejpočetnější skupinu například ve Velké Británii, Nizozemsku a ve Švýcarsku. Zároveň jsou nejčastějšími obětmi právě ve Středomoří, kde jich utonuly tisíce. 

Risk ale skrývá nejen poslední úsek cesty. Eritrejští uprchlíci prochází válkou zasaženými oblastmi a mnohdy se také stávají obětmi organizovaných skupin únosců či lupičů. Nemluvě o hrozbě, jež číhá při přechodu jejich vlastní hranice.

Proč zrovna obyvatelé tohoto malého a světem doslova zapomenutého státu tolik riskují?

Podle eritrejské vlády jsou to ekonomičtí migranti, přilákaní lepším životem v bohaté Evropě, které je potřeba navracet domů. Dostupné zprávy z nezávislých zdrojů nám však poskytují trochu jiný obrázek: obrázek země srovnatelné – a často srovnávané – se Severní Koreou.

Když se Eritrea roku 1991 po 30 letech guerillové války dočkala nezávislosti, nedočkala se demokracie nebo alespoň relativně stabilní a prosperující autokracie, jaká zavládla v dříve okupantské Etiopii.

Místo toho tam panuje tvrdá totalita. Zpráva OSN z letošního léta například hovoří o masivním špehování na všech úrovních prostřednictvím sítě všudypřítomných udavačů.

Výbor na ochranu novinářů pravidelně klasifikuje Eritreu jako zemi s nejtvrdší cenzurou na světě, Reportéři bez hranic ji zase považují za vůbec nejnebezpečnější místo pro novináře. Tedy ty domácí, potenciálně opoziční – zahraniční novináři už byli všichni vykázání a přes železnou oponu se za posledních deset let podařilo proniknout jen jednomu.

Všichni muži do věku 50 let jsou odváděni do armády na dobu neurčitou, kde fakticky působí jako otrocká pracovní síla. I ti, kteří jsou momentálně shledáni neschopní výkonu práce v armádě, mohou být kdykoli okamžitě povoláni.

Dezerce, případně útěk za hranice je samozřejmě považován za vlastizradu a je trestán smrtí – pohraniční stráž má nařízeno ty, kteří se pokoušejí uprchnout, na místě zastřelit.

Trestána je i samotná zmínka nebo příprava útěku. Protestantský pastor Berhane Asmelaš žijící v exilu popsal příběh ze svatby jiného Eritrejce, který mu o něm vyprávěl v etiopském uprchlickém táboru: "Po svatebním obřadu ho přišla navštívit řada lidí a mezi nimi byli dva chlapci, co se bavili o tom, že odejdou ze země. Někdo to vynesl ven. Zatkli jak chlapce, tak novomanžela, protože rozhovor slyšel a neinformoval o něm. Ve vězení strávil čtyři roky."

Diktátor Isaias Afwerki, který se v šedesátých letech v Číně učil Maovým metodám, vytvořil po vzoru svého učitele dokonale ovládanou a militarizovanou společnost žijící podobně jako v Severní Koreji v permanentní přípravě na propuknutí nové války.

Jen s tím rozdílem, že Severokorejci se obávají jihokorejské, zatímco Eritrejci etiopské invaze. Také jeho režim skutečné i domnělé oponenty rutinně vraždí, mučí nebo vězní v některém z více než 800 zařízení po celé zemi, často umístěných uprostřed pouště.

A aby toho nebylo málo, dokonce podporuje na al-Kájdu napojené teroristy v sousedním Somálsku, za což jsou na Afwerkiho režim od roku 2009 uvaleny mezinárodní sankce Radou bezpečnosti OSN.

Za takové situace není divu, že se statisíce Eritrejců rozhodly zemi opustit a jsou připraveni kvůli tomu riskovat život na cestě mnohonásobně nebezpečnější, než je pro syrské uprchlíky tzv. "balkánská trasa" z Turecka.

Přes sto tisíc uprchlíků raději zamířilo do nepřátelské a navíc stejně extrémně chudé Etiopie, kde žije v improvizovaných uprchlických táborech, další se ještě nedávno pokoušeli dostat do Izraele. Nyní většina hledá naději na lepší život v Evropě, která je ale čím dál méně ochotná jim pomoci.

Velká Británie letos začala ve velkém odmítat eritrejské žadatele o azyl a je od léta podle nových vnitřních předpisů připravená posílat Eritrejce zpět domů. Tedy na téměř jistou smrt.

O něco podobného se loni pokusilo Dánsko a je dost možné, že se k tomu rozhodnou i další státy. Mluví se ostatně o nové evropské politice, kdy by se státy EU výměnou za větší finanční prostředky dohodly s africkými státy bezproblémové navrácení migrantů.

Zrovna v případu Eritrei by to byla tragédie. Vynaložené finanční prostředky by skončily v rukou jedné z nejhorších světových diktatur, zatímco navrácení uprchlíci by se navrátili do vězení, dolů či rovnou na popraviště.