Během několika minut živého vstupu ve zpravodajství České televize stihla Vašáryová obsáhnout snad všechna klíčová témata současnosti - od pokrytectví a sobectví, které nás pohlcuje jako močál, přes osudové následky, které bude mít současná krize hodnot, po propastný rozdíl mezi pojmem politik a státník.

Video s jejím komentářem okamžitě obletělo sociální sítě. Ne nepodobně videím a fotkám se zachráněnými psíky, které Vašárová zmínila jako paradox, že se sice rozesmutníme nad zvířaty v nouzi, lidé v nouzi nás ale zanechávají chladnými.

"Kdybychom si měli rozdělit tisíc psů, tak by se okamžitě lidé angažovali, a všichni by byli celí nadšení, sdíleli by fotografie všech těch pejsků," prohlásila slovenská opoziční politička.

Co by asi řekla na to, že se na internetu obdobně sdílí i záznam s jejím vstupem?

"Křesťanství bereme jen jako folklor…Jsme ochotni kolaborovat za jakoukoli malou jistotu, že se vzdáme čehokoli," prohlásila Vašáryová a dodala: "Střední Evropa je nebezpečnou oblastí. Stále si myslíme, že jsme jen obětí."

Do očí – nebo uší, chcete-li – přitom bije, že Vašáryová mluví v množném čísle. Proč? Je to projev egomaniakálního sebemrskačství, politické pózy jako fikaného PR?

Těžko mluvit za ní, faktem ale zůstává, že alespoň podle průzkumů je drtivá většina Slováků proti kvótám. I kdyby se Vašáryové podařilo dovolat svědomí u hrstky lidí, většinový názor zůstane stejný, takže o sbírání politických bodů nemůže být řeč.

Vašáryová si musí dobře uvědomovat, že její kritika jen těžko zachrání východní Evropu před úpadkem. Příslušnosti ke společnosti, kterou sama pranýřuje, se přitom nezříká.

To chce kus odvahy, která v politice chybí, protože jsme ji po politicích přestali vyžadovat. 

Kromě všeho jiného jsme zapomněli (a věděli jsme to vůbec někdy?), že politik nemá slepě plnit většinovou vůli lidu. Smyslem jeho existence není rovněž ani boj o to, aby se co nejdéle udržel u koryta. Kromě zastupování svých voličů má také chránit hodnoty, bez nichž civilizovaná společnost nevyhnutelně zanikne. A to i za cenu, že obětuje své znovuzvolení. 

Neznamená to ovšem, že by politici měli jít proti přání většiny. Znamená to vysvětlit veřejnosti, proč jsou nějaké základní hodnoty vůbec potřeba. 

Na vystoupení Vašáryové tak není důležitá ani tak kritika jako taková, jako spíš samotné politické gesto, které osaměle vyčnívá nad úpadkem politické kultury na Slovensku i u nás. Smůla ovšem je, že to padlo na frigidní půdu sociálních sítí, které to pohltí a stráví stejně rychle, jako příběhy opuštěných pejsků.