Umístění budovy někdejšího Federálního shromáždění (mezi Národním muzeem a tehdejším Smetanovým divadlem, dnes Státní operou) dalo kdysi podnět k tomu, že si lidová moudrost překřtila komunistický parlament na "něco mezi muzeem a divadlem".

Kdo před pár dny sledoval jednání k dohodě o brexitu, ten by si mohl říct, že stejná charakteristika krásně pasuje i na britský parlament, který bývá označován za nejstarší na světě. Ponechme teď stranou, že ve skutečnosti mají ještě starší parlamenty na Islandu (Althing), na ostrově Man (Tynwald) nebo na Faerských ostrovech (Lögting).

Poslance mečem neprobodneš...

Britský parlament má bohaté a pestré dějiny, sahající částečně až do 11. století. Zůstává tu zachována řada tradic a zvyklostí, které by se ale hodily spíš do období Tudorovců, než do 21. století. Jde o pelmel přísných (a mnohdy až komických) pravidel na straně jedné a neřízeného chaosu na straně druhé. Zaznívají tu nejen historické projevy, ale i ostrá slova. Leckdy plamenná řečnická vystoupení bývají brilantní, nešetří sarkasmem a humorem a nezřídka připomínají spíš hereckou etudu a estrádu. Jen pro příklad: Labouristický poslanec Tony Banks svého parlamentního kolegu od konzervativců Terryho Dickse kdysi označil za živý důkaz toho, že do parlamentu může být klidně zvolen i prasečí měchýř na klacku.

Dolní sněmovna (House of Commons) je zkrátka řečnický parlament, na rozdíl třeba od toho našeho, který má spíš pracovní charakter a své úkoly řeší převážně ve výborech a poslaneckých klubech.

Po pravici předsedy britské dolní komory sedí vládní strany, po levici opozice, přičemž obě přední řady jsou vyhrazeny členům vlády, respektive stínového kabinetu.

Poslanci mluví ze svého místa, žádné řečnické pulty a podobné výstřelky se tu nepěstují. Projevy protistrany často provází mrmlání, bučení nebo výkřiky a předseda tam je od toho, aby jaksepatří zjednal pořádek, okřikl neukázněné poslance a uděloval jim slovo. Funkce předsedy parlamentu bývá mimochodem označována za jedno z nejnebezpečnějších povolání v Británii: Sedm jich už bylo v minulosti popraveno, jeden zavražděn.

Před řadami sedaček se na zemi táhne červená čára. Rozhodně tam není pro ozdobu ani pro srandu: Žádný z poslanců ji během schůze nesmí překročit. To má svůj původ ve středověku, protože není náhoda, že čáry jsou od sebe vzdáleny na délku dvou mečů. Měly zabránit tomu, aby se do sebe protivníci pustili – doslova na kordy. A v poslanecké šatně jsou dodnes k vidění poutka na odkládání mečů.

Ano / ne

V Dolní sněmovně je 427 míst, poslanců je ale 650. Při důležitých hlasováních jim tedy nezbývá, než se nacpat, kam se dá: sedí na schodech, tlačí se u vchodu nebo se tísní někde kolem předsedy. Ne že by se v minulosti o zvětšení místnosti neuvažovalo – ale zvítězil argument, že převážná většina hlasování by se pak odehrávala v poloprázdné místnosti, což by přinejmenším vypadalo hloupě. A přeplněná místnost, kde není kam šlápnout, prý naopak dává důležitým hlasováním patřičnou váhu.

Ono ale i samotné hlasování je tak trochu anachronismus. Poslanci nejdřív s návrhem ústně vyjádří souhlas (Aye) nebo nesouhlas (No) a předseda se z toho pokusí vysledovat většinu. Pokud někdo výsledek zpochybní, což se často stává, odcházejí poslanci na chodbu buď na jedné, nebo na druhé straně místnosti – podle toho, jak kdo hlasoval. Na chodbě se pak pořídí jmenovitý zápis, přičemž na sčítání dohlížejí dva vládní a opoziční poslanci.

zdroj: YouTube.com

Každý jednací den se zahajuje slavnostním procesím, kdy se doprostřed místnosti položí ceremoniální královský palcát (The Mace). Pokud tam není, má sněmovna po ptákách a neschůzuje se. Výjimečnou formou protestu tedy je, když se poslanci palcátu zmocní, a tím schůzi přeruší. Naposledy se to stalo loni v prosinci, když dal labourista Lloyd Russell-Moyle takto najevo svou nevoli poté, co se odložilo hlasování k dohodě o brexitu, aniž se někdo parlamentu ptal. Následně jej předseda vykázal z jednání a palcát se vrátil, kam patří.

Od roku 1642, kdy do Dolní sněmovny vnikl král Karel I. s vojáky a zatkl politické odpůrce, sem je panovníkům vstup zakázán. Známé slavnostní zahájení za přítomnosti královny Alžběty II. se proto odehrává v horní komoře, kam jsou členové dolní komory pozvání podle přísného rituálu. Jinak jsou zasedání Dolní sněmovny veřejná; pokud ale diváci dělají nepatřičný brajgl, je možné jim vstup odepřít.

Šňupací tabák, pergamen, tabulky a vyčpělé šampaňské

A jaké další kuriozity a anachronismy najdeme v dolní sněmovně? Tak třeba hned u vchodu stojí skříňka na šňupací tabák. Je údajně vyrobená ze dřeva, které zbylo po požáru původní budovy. Ale i když se v parlamentu nesmí kouřit už stovky let, asi dnes není mnoho těch, kdo si z ní šňupnou erárního tabáku.

Před dvěma lety byla málem zrušena tradice tisknout parlamentní rozhodnutí na pergamen z telecí kůže, respektive tzv. velín. Po dlouhých tahanicích se ale nakonec rozhodlo o tom, že roční úspora 80 tisíc liber (skoro půldruhého milionu korun) rozhodně nestojí za to, aby se kvůli ní přecházelo na sprostý papír. Nejstarší zákon v parlamentním archivu psaný na velínu je z roku 1497, na tomto materiálu je ale například zaznamenána i kopie Velké listiny práv a svobod, původně vydané v roce 1215.

Pokud jste fanouškem pamětních desek všeho druhu, v parlamentu si přijdete na své: Od upozornění, že budovu navštívil Nelson Mandela, až po tabulku věnovanou králi Karlu I., popravenému v roce 1649. Zdobnou cedulí je označeno i místo, kde se během noci sčítání lidu v roce 1911 ukrývala sufražetka a bojovnice za volební právo žen Emily Davisonová, která díky tomu jako svou adresu uvedla Dolní sněmovnu.

A co říci k 800členné horní komoře, čili Sněmovně lordů, jejíž členové nejsou voleni, ale (kromě těch dědičných) jmenováni? První poválečný premiér Clement Attlee ji kdysi přirovnal ke sklenici šampaňského, která stála pět dní. A to by snad jako stručná charakteristika mohlo stačit…