Constance se roku 1868 narodila do aristokratické rodiny irsko-anglického baroneta a dobrodruha Henryho Core-Bootha. Jen dobře provdanou manželkou a matkou se však nikdy nestala.

Právě otec, který během irského hladomoru koncem 70. let distribuoval mezi rolníky na svém panství jídlo, prý Constance i její mladší sestru Evu inspiroval k zájmu o chudé a charitativní práci. Jinak ji to ale táhlo k umění. Dala se na malířství, které studovala jak v Londýně, tak i v Paříži. Tam poznala Kazimira Markievicze, taktéž umělce z bohaté polské rodiny.

Markievicz byl ženatý, ale s manželkou žili odloučeně. Po její smrti se za něj Constance provdala a v roce 1901 se jim narodila dcera Maeve, která však později vyrůstala u prarodičů. V roce 1903 se usadili v Dublinu.

Rovnou v plesových šatech

Constance se etablovala jako krajinářka, s mužem se pohybovali v uměleckých kruzích. Byla členkou Gaelské ligy, která sdružovala irské umělce a snažila se o zachování a propagaci irské kultury, politicky se však zřejmě ještě příliš neangažovala. V domě irské malířky Sarah Purserové, která zvala umělce a intelektuály z různých kruhů, však přišla do kontaktu s irskými republikány a pomalu začala nastupovat novou životní dráhu.

V roce 1908 už se v politice čile angažovala, byť prý například na úvodní setkání hnutí Dcery Irska přišla rovnou z britské společenské akce v plesových šatech a s tiárou na hlavě. Což některé jiné členky hnutí, založeného feministkou, revolucionářkou a herečkou Maud Gonneovou, celkem naštvalo.

Markieviczovou to nicméně neodradilo. V roce 1909 už se podílela na založení paramilitární organizace, v níž se mladí chlapci školili v manipulaci se střelnými zbraněmi. V roce 1911 byla poprvé zatčena poté, co pronesla projev na rozsáhlých protestech organizovaných Irským republikánským bratrstvem proti návštěvě krále Jiřího V.

V roce 1913 se pak stala členkou nově vzniklé Irské občanské armády (ICA), dobrovolných sil, které začaly působit během několikaměsíčních dělnických nepokojů mezi lety 1913-1914. Markieviczová byla jednou z prominentních osobností organizace. Podílela se na distribuci jídla dělníkům, na což si kromě prodeje svých šperků také půjčila peníze. Navrhla též uniformy ICA a jejich hymnu; zakladatel organizace a jedna z vůdčích osobností republikánů - socialista James Connolly - ji prý hluboce ovlivnil.

Nepopravili ji, protože byla žena

V roce 1916 se pak Constance výrazně angažovala ve Velikonočním povstání - pokusu o získání nezávislosti organizovaném Irským republikánským bratrstvem a s podporou Connollyho, který byl stále v čele ICA. Povstání se uskutečnilo v týdnu od 24. do 30. dubna.

Zpočátku byla obsazena klíčová místa v Dublinu, ovšem plán na širší povstání ztroskotal a mimo Dublin se konalo jen několik menších akcí. Důsledky po potlačení povstání byly tvrdé - některé vůdce odsoudili a popravili. Trest smrti dostala i Markieviczová, ovšem protože byla žena, zmírnili jí ho na doživotí. Z vězení vyšla v roce 1917 díky amnestii, Connollyho však v květnu 1916 popravili. V té době byl už také její manžel Kazimir, který se jejích politických aktivit neúčastnil, mimo Irsko. Před válkou se odstěhoval na Ukrajinu, byť se svou ženou zůstal v kontaktu. Ta se po svém propuštění stala katoličkou.

Vzhůru do vysoké politiky?

Povstání nicméně pomohlo irským republikánům vystoupat na čelné místo irské politiky. V prvních poválečných volbách v roce 1918 tak získali většinu irských hlasů a mezi zvolenými byla i Constance Markieviczová - toho času opět ve vězení. Ve Westminsteru však, jak bylo zmíněno, nikdy nezasedla.

Poslanci strany Sinn Féin to odmítli, v Dublinu založili Irský sněm, vyhlásili nezávislý irský stát a krátce po prvních poválečných britských volbách začala britsko-irská válka. Až v roce 1922 vznikl Irský svobodný stát se statutem dominia, který však byl stále součástí Britského impéria.

Constance se první schůze Irského sněmu neúčastnila, stále byla ve vězení. Později ji zvolili i do takzvaného Druhého irského sněmu, mezi lety 1919 a 1922 působila též jako ministryně práce. Pak však vládu opustila na protest proti britsko-irské smlouvě, která předcházela vzniku Irského svobodného státu.

Společně s Éamonem de Valera patřila k těm republikánům, kteří smlouvu vnímali jako zradu toho, za co se v předešlých letech bojovalo. Rozkol pak vedl občanské válce.

Po ní sice byla Constance znovu zvolena do Irského sněmu, ovšem neusedla do něj. I ve 20. letech se kvůli svým politickým postojům znovu dostala do vězení, ovšem poté, co s desítkami dalších vězňů zahájila hladovku, ji po pár týdnech propustili. V roce 1926 se stala členkou de Valerovy nově založené strany Fianna Fáil a následně ji opět zvolili do Irského sněmu. Zemřela pět týdnů po volbách, ještě než mohla nastoupit do funkce. V 59 letech se jí staly osudnými komplikace spojené se zánětem slepého střeva.

Během doby, kdy umírala, s ní prý byl její manžel Kazimir a nevlastní syn Stanislas, de Valery i její někdejší politická spolubojovnice a sufražetka Hanna Sheehy-Skeffingtonová.

První ženou, která do britského parlamentu skutečně usedla, se stala až Nancy Astorová - rodilá Američanka, která se provdala za britského šlechtice. Byla zvolena v roce 1919.