Kvůli obavám o bezpečí německé rozvodné sítě proto Berlín koncem července zabránil vstupu čínského státního koncernu State Grid Corporation of China (SGCC) do východoněmeckého provozovatele přenosové soustavy 50Hertz. Dvacetiprocentní podíl v něm tak namísto SGCC přebírá německá státní banka KfW.

Správně, ale...

Ze strategického hlediska je to jistě správné rozhodnutí, kritici nicméně německé vládě vyčítají, že překazila investici bez jakéhokoliv právního základu a bez zdůvodnění. Podle nařízeni o zahraničním obchodu sice smí oficiálně přezkoumat investici, pokud investor není ze členského státu EU a pokud by transakce mohla ohrozit bezpečnostní zájmy země. Toto právo má ale pouze v případě, týká-li se investice podílu přesahujícího 25 procent.

Konzervativní ministr hospodářství a energetiky Peter Altmeier tedy musel provést husarský kousek. Čínský státní koncern SGCC chtěl dvacetiprocentní podíl v 50Hertz odkoupit od australského investora IFM. Altmeier tedy přesvědčil - pomocí blíže neurčených příslibů - belgického spolumajitele Elia, aby využil svého předkupního práva a oněch 20 procent pak obratem prodal německé státní bance KfW. Číňany se tak podařilo vyšachovat, podle ministerstva se nicméně jedná o přechodné řešení a podíl bude v budoucnu pravděpodobně odprodán někomu dalšímu.

Spolková vláda tedy Pekingu nákupní horečku na energetickém trhu prozatím zatrhla, byť to podle odhadu expertů přišlo německé daňové poplatníky na miliardu eur.

Způsob, jakým to německý kabinet provedl, nicméně dokazuje, že nástroje, jež má k dispozici, aby podobným pokusům o ovládnutí firem zabránil, už jsou v dnešní době nedostatečné. Je nezbytné stanovit pro podobné transakce zcela jasné hranice. Podmínky pro investory z nečlenských zemí Evropské unie by se měly co nejdříve zpřísnit, protože příští podobný "útok" je jen otázkou času.

Nebude samozřejmě snadné stanovit hranice tak, aby to neohrozilo zahraniční investice jako celek. Pokud by stát navodil dojem, že má poslední slovo v tom, kdo může investovat, a kdo ne, mělo by to fatální následky. Čínská hospodářská komora krok Berlína kritizovala jako omezování svobodného obchodu s tím, že zatímco Čína postupně svůj energetický trh otevírá, Německo dělá pravý opak.

Pozdě bycha honit

Je pravda, že převzetí důležitých infrastruktur zahraničními státními podniky v sobě skrývá nejedno nebezpečí: Mávnutím ruky může takový cizí investor třeba vypnout proud. A přístup k datům o spotřebě elektrické energie umožňuje přesnou analýzu pohybu a chování obyvatelstva. To může mít fatální následky, a nejen v době krize.

Před deseti lety se Evropská unie dohodla na liberalizaci trhu s elektřinou a plynem, která spočívala v oddělení výroby od distribuce. Cílem bylo zvýšit konkurenci mezi přenosovými soustavami a výrobci elektřiny a plynu, což mělo snížit ceny a vést k větší spokojenosti zákazníků. Energetické podniky to také mělo motivovat k vyšším investicím do modernizace a dalšího rozvoje.

Když se tehdy rozhodovalo o osudu německé energetické infrastruktury, chovala se spolková vláda ještě bohorovně a svěřit distribuci energie do cizích rukou pro ni nebyl problém. Společnosti E.on, RWE a Vattenfall tehdy daly své přenosové sítě k prodeji a spolkovou vládu nijak netrápilo, že po nich sáhli zahraniční investoři. Tennet koupili Nizozemci, podíl v síti Amprion získali Švýcaři, 50Hertz vlastní z 80 procent belgická podnikatelská skupina Elia a zbylých 20 procent dosud patřilo zmíněnému australskému investičnímu fondu IFM.

Dnes je pozdě bycha honit. Vláda tehdy podcenila dva globální trendy. Jednak výraznou digitalizaci dodávek elektřiny, která jde ruku v ruce s hrozbou hackerských útoků. Druhým aspektem je celkové ochlazení mezinárodních vztahů, které v případě hospodářských mocností typu USA nebo Číny provází návrat k ekonomickému nacionalismu.

Spolkový úřad pro bezpečnost informační techniky (BSI) už v červnu varoval, že německé energetické podniky jsou ohroženy celosvětovým kybernetickým útokem. Hackeři sice prý dosud do řídícího softwaru elektráren a přenosových soustav nepronikli, je ale prý zřejmě jen otázkou času, kdy se tak stane. Útočníky ovšem německá kontrarozvědka předpokládá spíše v Rusku než v Číně.

Jsou Číňané opravdu hrozba?

Německo svým veletočem v kauze 50Hertz vysílá významný politický signál. Čínští investoři se totiž zde i jinde v Evropě zajímají především o nové technologie a strategické oblasti. Cílem jejich nákupů tak může být především to, aby se snadno dostali k potřebnému know-how.

Je ovšem otázka, zda SGCC, který patří k největším koncernům na světě a zaměstnává kolem milionu lidí, má opravdu zapotřebí krást cizí technologie. Je také možné, že Berlín svým krokem napáchá ve finále víc škody než užitku, protože z Německa udělá nedůvěryhodného obchodního partnera – a nejen pro investory z Číny. Zvlášť když je Německo na svobodu investic z velké části odkázáno. Německé společnosti mají v zahraničí kolem sedmi milionů zaměstnanců a v Německu naopak tři miliony lidí pracují pro firmy, jež jsou v zahraničních rukou.

Na druhou stranu se nezdá, že by čínský státní energetický podnik SGCC byl takové neviňátko. V žebříčku 500 největších podniků na světě sestaveném časopisem Fortune figuroval v roce 2016 na druhém místě. Na nákupy se vydal do světa už před několika lety a zdá se, že pro něj peníze nejsou problém. V Evropě už získal podíl v přenosových soustavách v Řecku, Portugalsku a v Itálii a uchytil se i na Filipínách a v Austrálii. Sleduje vizi celosvětové energetické sítě, která má spojovat solární energii z rovníku s větrnou energii v boreální oblasti. A v Berlíně už čtyři roky funguje pobočka jeho dceřiné výzkumné společnosti Global Energy Interconnection Research Institute (GEIRI) se 45 zaměstnanci.

SGCC kromě toho chtěl odkoupit první dvacetiprocentní podíl v 50Hertz již začátkem roku, kdy IFM ještě patřilo 40 procent podniku. I na naléhání německé vlády tehdy Elia rozhodla, že tento dvacetiprocentní podíl koupí sama. I při dvacetiprocentním podílu by čínský investor mohl požadovat křeslo v dozorčí radě, a mít tak na dosah citlivou bezpečnostní strategii.

Čínské koncerny mají zkrátka peněz plné kapsy a komunisté v Pekingu mají zcela jasno v tom, jak je co nejlépe a nejefektivněji utratit. Podle expertů je evidentní, že Čína chce cílenými nákupy vytvořit mezinárodní síť. Tyto ambice krásně zapadají i do projektu nové hedvábné stezky, která má propojit Čínu se západními zeměmi a pro kterou se tak nadchnul český prezident Miloš Zeman.

Kdo chce kam, pomozme mu tam

A tak zatímco Němci vymýšlejí nejrůznější kličky, jak napravit své minulé chyby a jak zabránit Pekingu v masových strategických nákupech, Zeman naopak patří mezi dlouhodobé podporovatele obchodování s Čínou a čínských investic v Česku.

Většinu čínských obchodních aktivit u nás dosud zaštiťovala společnost CEFC Europe. Poté, co měl její předseda a zároveň Zemanův poradce Jie Ťien-ming v Číně problémy se zákonem. oznámila vstup do CEFC státní firma CITIC. "Ta je podstatně větší, takže rizika, která byla spojena se CEFC, už, jak doufám, neexistují," prohlásil Zeman, který v minulosti sliboval velký nárůst čínských investic. Ty jsou ale podle kritiků proti očekávání nižší. Zaplať pánbůh, chtělo by se říct.

V březnu 2016 uzavřelo Česko s Čínou dohodu o strategickém partnerství, jejímž cílem je všestranné prohloubení vztahů mezi oběma zeměmi. Česko je rovněž spolu s dalšími patnácti státy střední, východní a jihovýchodní Evropy zapojeno do platformy 16+1, která vznikla z iniciativy Číny a jejímž cílem je prohlubování ekonomické spolupráce. Peking přitom důrazně odmítá časté výhrady, že se prostřednictvím platformy snaží rozdělit Evropskou unii.

Čínští konstruktéři prý tak nějak ze zvyku budou na své vesmírné koráby dávat značku D&G, říkalo se ve staré anekdotě. Dnes už ale Čína není tou zemí, kterou si kdekdo spojoval především s falšováním značek nebo aušusovými výrobky. Se svým modelem státního (rozuměj komunistického) kapitalismu slaví fenomenální úspěch a má nakročeno k tomu, aby se stala vedoucí hospodářskou a geopolitickou velmocí. Svým HDP by podle odhadu expertů mohla už během dvou desetiletí překonat Spojené státy.

Mocenské postavení Číny posiluje i fakt, že Trumpovy Spojené státy bývají často považovány za nespolehlivého partnera, jemuž jde jen o prosazování vlastních zájmů. Už nyní je Čína vůdčí obchodní mocností a ve velkém investuje v Africe a v jižní Asii, kde od svých těžce zadlužených obchodních partnerů získává recipročně vojenské základny a další geostrategická zařízení. Evropa by se zkrátka před kapsami plnými jüanů měla mít na pozoru.