Změnu k lepšímu slibuje nová verze zákona, která zavádí větší kontrolu a tvrdé sankce vůči nepoctivým znalcům. Zároveň ale přinese víc byrokracie, ještě mocnější znalce a velký vliv soukromých vysokých škol.

Když Roman Janoušek srazil před čtyřmi roky vietnamskou řidičku, byl nevinný. Ženu v okamžiku střetu nemohl vidět. Alespoň podle znaleckého posudku Jiřího Dolečka. Jeho verzi navíc potvrdil i posudek od společnosti Dekra Automobil. Podle něj se žena se sama zachytila zpětného zrcátka a nechala se autem vléct.

Soudce si ale nechal vypracovat ještě jeden posudek, který celou situaci popsal úplně jinak, a na jeho základě poslal Janouška na 4,5 roku do vězení. Policisté navíc obvinili znalce kvůli hrubě zkreslenému posudku z křivé výpovědi, za což mu hrozí až tříletý trest.

Případ potvrdil neblahý stav, který panuje v našem soudnictví - znalecké posudky mají zásadní vliv na konečný rozsudek. Mizerně provedený posudek může vést k justičnímu omylu, v určitém smyslu ještě horší je pak záměrně nepravdivý posudek. 

Nekvalifikovaní znalci z ministerského seznamu

Potřeba nového zákona je přitom rok od roku akutnější. Stávající úprava příští rok oslaví padesátiny a směle tak aspiruje na jeden z nejstarších platných zákonů. Protože neprošel zásadní právní úpravou po roce 1989, nereaguje v některých ohledech na dobové změny. Znalectví a tlumočnictví spadají pod stejný zákon, neexistuje návaznost na elektronizaci v podobě eGovernmentu a starý zákon navíc vůbec nepočítal se vznikem soukromých korporací.

Mezera v zákoně umožnila vznik znaleckých ústavů, které se těší většímu renomé a důvěryhodnosti než samotní znalci. Vůbec nevadí, když znalecké ústavy nemají ve svých řadách kvalifikovaného znalce. Stačí, že je ministerstvo zařadilo na příslušný seznam. Poměrně vágní ustavení má ale zásadní dopady na chod soudů, které se rozhodují právě na základě předložených posudků.

Posudků se nadužívá a každý další celý případ protahuje donekonečna. V některých oborech navíc zcela chybějí adekvátní znalci, takže nejsou výjimečné ani případy, kdy grafoložka, která z psaného textu vytváří autorův psychologický profil, provádí v rámci posudku písmoznalectví, které se zabývá technickou stránkou rukopisu.

Jádro problému leží mimo jiné i ve vágních kritériích pro výběr znalců a pouze formální kontrole znalecké práce.

Působnost znalců přitom nekončí v soudní síni, jejich služeb se využívá například i pro zhodnocení majetku. A jak dopadne špatný majetkový odhad, se přesvědčil i český stát. V případě privatizace OKD přišel údajně až o 6,4 miliardy korun. Tvůrce ohodnocení, znalec Vox Consult Rudolf Vodouch, dnes čelí žalobě kvůli křivé výpovědi a nepravdivému znaleckému posudku, za což mu hrozí trest až 10 let vězení.

Kdo bude hlídat hlídače

Nový zákon, který ministerstvo spravedlnosti připravuje, by měl podobné prohřešky odhalit mnohem dříve. A ne až po 11 letech jako v případě privatizace OKD.

Novelizovaná legislativa k překvapení mnohých nevytváří znalcům vlastní dozorčí orgán, jakými jsou advokátní nebo exekutorská komora. Pravomoci nad českými znalci a přezkoumávání posudků zůstalo na starosti ministerstva spravedlnosti.

Kontrolu znaleckých posudků bude provádět stát. Za každých pět let znalcovy praxe budou náhodně vybrány tři posudky, které budou následně přezkoumány. Při zhruba 10 tisících znalcích v Česku čeká státní orgány kontrola dvou tisíc posudků ročně. Jednotlivým krajským soudům a ministerstvu tak připadne po 133 posudcích ročně. 

Příslušné instituce se ale nemusí bát extrémního přetížení. Ministerstvo předpokládá, že přezkoumání jednoho posudku zabere zhruba tři hodiny. Pokud budou odpovědní kontroloři schopni kvalitně zpracovat posudky v takovém čase, můžeme je směle označit za "superznalce".

Jenže kontrola posudků má před sebou řadu dalších úskalí. To, že se dva nezávislé posudky v rámci stejného případu mohou od sebe diametrálně odlišovat, nemusí nutně znamenat, že jeden z posudků je vyloženě špatný. Pro výsledek je zásadní jakou metodu znalec zvolí, jak bude pracovat s údaji, jak je bude interpretovat a celkově jaké má zkušenosti. 

Navíc problém představuje i časový odstup. Třeba zpětné dohledávání skutečné ceny ohodnoceného majetku může být extrémně obtížné, ne-li nemožné. Otázkou navíc je, kdo bude kontrolovat kontrolory. I v jejich případě může dojít k omylům, nebo i záměrnému zkreslení například kvůli politickému tlaku.

Extrémně zneužitelným bičem na české znalce je pak omezení odměny, kterou si smluví znalec a jeho objednatel. Úředník bude rozhodovat, zda je výše odměny slovy zákona "přiměřená". V případě, že ji uzná za nadhodnocenou, hrozí znalci až půlmilionová pokuta. Pokud ale máme mluvit o nějaké nepřiměřenosti, pak je to kombinace vágních nařízení a tvrdých sankcí, které dávají kontrolorům příliš velkou moc.

Vysoká škola jako garant kvality

Ministerstvu ale nelze upřít snahu odstranit chyby z minulosti, kdy za znalce uznávalo kdekoho. Především právnické osoby v podobě znaleckých ústavů se rozbujely doslova jako houby po dešti, aniž by měly alespoň náznak dostatečné kvalifikace, nebo zaměstnávaly kvalitní a dostatečně vzdělané znalce.

Nový zákon rozlišuje znalecké kanceláře a ústavy. Kanceláře budou muset nově zaměstnávat alespoň jednoho kvalifikovaného znalce. Nová úprava ale ponechává samotným znalcům volnost, kdy mohou pracovat v rámci ústavu a zároveň i nezávisle. Nezabrání to ale možnému střetu zájmů typickému pro kriminalisty, kteří pracují jako znalci "po práci". Navíc kancelářím bude stačit platit nějakému znalci, aby ji poskytl své jméno.

Nový status ústavů připadne pouze vysokým školám, případně vědeckým institucím v daném oboru. Znalecký ústav bude mít výsadní postavení, protože bude moci předkládat revizní posudky, které mají rozhodující vliv na rozhodnutí soudu.

Zákon ale trochu naivně spoléhá na renomé vysokoškolské instituce a dál se už nezabývá kvalitou těchto škol, nebo jejich kvalifikací v oboru. Přitom rozdíly mezi veřejnými a soukromými vysokými školami jsou v některých případech markantní.

Zákon navíc umožňuje získat titul znaleckého ústavu i pouhé součásti vysoké školy. Pokud chtěl nový zákon zaručit kvalitu a omezit možnost posudků na objednávku, jeho návrh nijak výrazně nebrání tomu, aby především některé školy touto cestou nešly.

Otázkou zůstává, jestli současný stav českého znalectví už není natolik tristní, že není čas čekat na úpravy nového zákona do ideálnější podoby, a bylo by nejlepší, kdyby začal platit dříve, než ten současný oslaví ony padesátiny.