O tom, že by šlo mezi Eduardem, jehož příbuzní oslovovali David, a Wallis o překotnou a čerstvou známost, se rozhodně mluvit nedalo. Následník trůnu a šarmantní, v té době podruhé vdaná Američanka se potkali už počátkem 30. let na party, kterou organizovala Eduardova tehdejší milenka Thelma Furnessová. Během prvního setkání si prý oba do oka ale ještě příliš nepadli. Zůstali však v kontaktu a Eduard se do nekonvenční, zábavné a sebevědomé Američanky zamiloval.

V roce 1934 už se šuškalo o tom, že Eduard a Wallis spolu mají poměr a v dalších letech, během nichž v roce 1936 nastoupil Eduard na trůn, se stali nejdřív tajně a později veřejně ostře sledovaným párem. Dva rozvody Wallis však představovaly pro možný sňatek s králem v Británii nepřekonatelnou překážku. Neprošel ani pokus o morganatický sňatek. Svatba krále s Wallis byla nepřekonatelnou překážkou pro anglikánskou církev, vládu a panovaly obavy, že ani veřejnost by Wallis nepřijala.

V prosinci 1936 tedy Eduard, který na trůn usedl teprve v lednu téhož roku, abdikoval a byl mu udělen titul vévody z Windsoru.

Wallis a Edward krátce po obřadu | zdroj: Profimedia.cz

Ačkoliv se pár nedočkal svatby v královském stylu, uměl si to bezpochyby udělat hezké. Oba si svatbu v podstatě nadělili k narozeninám - Wallis 19. června 1937 oslavila 41. narozeniny, Eduardovi bylo 23. června 43 let. A zajímavostí je, že rozvod s druhým Wallisiným manželem Ernestem byl finalizován teprve v květnu, takže "svobodná" byla opravdu jen pár dní.

Počet hostů, kteří 3. června dorazili na zámek Candé nedaleko francouzské obce Monts, byl skromný. Novomanželé však rozhodně královsky pojali styl. A svými šaty tak Wallis, která zbožňovala luxus, nechala stopu i v dějinách módy 20. století - patří mezi nejvíce šik svatebky všech dob.

Wallis si je nechala ušít u slavného módního návrháře Mainbochera, vlastním jménem Maina Rousseaua Bochera, který působil v Paříži a byl jejím oblíbencem. Silueta šatů kopírovala velmi štíhlou nevěstinu postavu. Měly tzv. "Wallis blue" barvu - odstín modré, který Mainbocher v podstatě vytvořil a ladila prý s barvou jejích očí. K nim si Wallis nasadila, taktéž modrý, elegantní slamák od pařížské tvůrkyně Caroline Reboux a vše doplnila šik doplňky a drahými šperky. Její rukavičky prý byly navrženy tak, aby si sedly s jejím zásnubním prstenem se smaragdem a diamantem. Diamant a safíry byly také na broži, kterou si na svůj velký den Wallis připnula. Šaty pak v roce 1950 věnovala Metropolitnímu muzeu umění v New Yorku, kde jsou dodnes, byť "Wallis blue" odstín během let ztratily. Brzy po svatbě se také levnější kopie jejích šatů objevily v řadě butiků.

Jako ze žurnálu byl samozřejmě i její nastávající, byť nevěsta ho ve výsledném dojmu přece jen zastínila. Fotografie novomanželům pořídil známý malíř, fotograf a designér Cecil Beaton.

Během svatby Wallis a Eduard nejdříve absolvovali civilní obřad vedený starostou Monts, později je čekala církevní svatba s reverendem R. Andersonem Jardinem. Za svědka šel Eduardovi jeho blízký přítel Edward Dudley Metcalfe.

Samotná ceremonie pak byla celkem emotivní, neboť manželský slib rozrušený ženich téměř vykřikl. A když své vyvolené navlékal snubní prsten, třásly se mu prý ruce tak, že to bylo patrné i vzdálenějším účastníkům obřadu.

Bezprostředně po obřadu se podávalo šampaňské a sendviče. Mezi hosty byli například Randolph Churchill, syn britského premiéra Winstona Churchilla, a baron Eugéne Daniel von Rothschild. Na líbánky pak novomanželé odjeli na rakouský hrad Wasserleonburg, kde na jejich příjezd čekali dychtiví novináři. Poté se pár usadil ve Francii.

Pod bedlivým dohledem

Po další dekády žili Eduard a Wallis v podstatě jako příslušníci nejvyšších pater smetánky a hodně cestovali. Už krátce po svatbě si však udělali i pořádný škraloup. Eduard choval sympatie k Německu dlouhodobě a v roce 1937 se k nelibosti mnohých dokonce setkal s Adolfem Hitlerem.

Edward a Wallis při setkání s Hitlerem | zdroj: Profimedia.cz

Později tak byl pod bedlivým dohledem britské vlády, která se obávala, že Německu předá přísně tajné informace. A starost měli i jeho příbuzní, takže Eduard i Wallis byli za druhé světové války uklizeni do Karibiku, kde Eduard působil jako guvernér na Bahamách. Ačkoliv se zřejmě nedal považovat za příznivce nacismu, jeho chování bylo na pováženou.

Po válce se manželé vrátili do Francie. Vztahy s královskou rodinou se nicméně nikdy úplně nezlepšily a i korunovaci své neteře, královny Alžběty II., od níž 2. června uplynulo 70 let, sledoval Eduard pouze v televizi. Do Velké Británie se pár vrátil až v 60. letech. Tehdy se už také zhoršovalo Eduardovo zdraví. Počátkem 70. let u něj byla diagnostikována rakovina jícnu, jíž 28. května 1972, měsíc před svými 78. narozeninami, v Paříži podlehl. Pochován je však ve Velké Británii - ve Windsoru.

Manželství páru trvalo téměř 35 let | zdroj: Profimedia.cz

Wallis přežila Eduarda téměř o 14 let. Konec jejího života byl smutný. Trpěla arteriosklerózou, v roce 1980 ztratila řeč. Závěr života strávila na lůžku a nepřijímala žádné návštěvy. Zemřela taktéž v Paříži 24. dubna 1986 v nedožitých 90 letech. Je pohřbena po boku svého muže.